NEWFORUM

[Ali]

[Nikča]

LII.

Bettyn vzkaz, který našel doma, ho překvapil. Zvlášť po tom, jak rozzlobená byla, když se dozvěděla, že ji sleduje. Ale zvědavost ho přemohla. Rozhodl se ji navštívit hned další den.
Jelena ho zavedla rovnou do pokoje v zadní části paláce. Byl to malý pokoj s tmavě modrými tapetami. Ve stejných barvách byla potažena i křesla a pohovka. Nábytku ve světlých barvách vévodilo obrovské piano, za kterým seděla Betty. Vypadala o poznání lépe než posledně. Její smutek už odrážely jen šedivé nevýrazné šaty a smutné tóny, které se nesly pokojem a jeho nejbližším okolím.
Chvíli beze slova poslouchal. Jako by do toho dávala své bolavé srdce, pomyslel si. Zároveň nad tím kroutil hlavou. Copak je on jediný, komu tady dochází skutečný vztah mezi ní a Petrem? Ano, asi ano. Protože oba dva jsou příliš tvrdohlaví na to, aby si to přiznali. A on byl jediný, kdo je znal oba. Pravda, Betty méně, ale při její povaze nebylo těžké ji pochopit a poznat hlouběji.
Odložil klobouk na stůl. Okamžitě toho litoval. Betty k němu zvedla tvář a přestala hrát. Vstala a udělala k němu několik kroků.
„Händel?“ zeptal se. Očima sklouzl ke klavíru, když se na něj tázavě podívala.
„Oh…Ne, Bach. Preludium C dur.“
Uznale kývl hlavou. „Hrajete výborně. Obdivuji vás. Mně by to trvalo snad celý život.“
Zasmála se. „Neúnavně jsem cvičila. Chtěla jsem, aby na mne byla Jekatěrina pyšná.“
„Povedlo se vám to.“ Přívětivě se usmál a prohlédl si ji. Už nebyla tak bledá, jako posledně. Dokonce i oči jí zase zářily. „Nechala jste mi vzkaz,“ připomněl jí.
„Ano, ovšem.“ Nabídla mu místo v křesle. Sama se posadila na pohovku naproti němu. „Chtěla jsem vás požádat o laskavost.“ Rozpačitě vstala, jak si uvědomila, že se nechová zrovna hostitelsky. Zamířila ke stolku s karafami. „Nabídnu vám něco k pití?“ zeptala se a už sahala po skleničce.
„Whisky?“
Usmála se a okamžitě splnila jeho objednávku. Sama si do podlouhlé sklenice nalila vodu. Podala mu jeho skleničku a posadila se zpět na své místo.
Napil se. „Cokoli budete chtít. Dlužím vám to za to sledování,“ řekl na její žádost o laskavost. Velmi neprozřetelně, jak později pochopil.
V očích se jí zablýsklo. „Potřebovala bych nahlédnout do policejních záznamů z vyšetřování vraždy knížete Saltykova,“ řekla rychle, aby ji nemohl přerušit.
Ruka se skleničkou se zastavila v půlce cesty k ústům. Chvilku váhal, jestli se mu to jen nezdálo, ale její pohled ho přesvědčil o tom, že to sen nebo spíš noční můra rozhodně nebyla. Ostatně, co si taky myslel? Že by se snad mohla zachovat jako jiné mladé slečny a požádat ho třeba o to, aby ji propašoval do paláce, seznámil s nějakým svůdným přítelem nebo aby ji políbil? Ne, ona taková není. Uvažuje mnohem rozumněji na to, že jí jen necelých sedmnáct. Přemýšlel, jestli by jí měl ostře vysvětlit, že dostat se k něčemu takovému je téměř nemožné, nebo má být raději trpělivý a snažit se jí to vymluvit po dobrém.
„Spis o vraždě,“ opakoval zaraženě. „Aha.“ Položil skleničku na stůl a naklonil se k ní. „Myslím, že jsem vás podcenil. Tím cokoli jsem myslel něco, co nebude proti slibu, který jsem dal.“
„Chcete snad vycouvat, pane hrabě?“ zeptala se i přes odmítnutí velmi klidně.
Bezradně se rozhlédl po místnosti, jako by hledal někoho, kdo mu pomůže. „Pochopte mě. Slíbil jsem Petrovi, že dohlédnu na to, abyste nedělala žádné hlouposti.“
„Ne, vy pochopte mne,“ její hlas začínal být bojovný. „Já nemůžu celé dny vysedávat doma, jenom kvůli nesmyslnému slibu, který jste dal někomu, kdo si na mě dělá přehnané nároky. Nejsem ničí majetek a můžu si dělat, co chci. To, že jsem požádala vás, byla moje dobrá vůle, protože tak mě aspoň budete mít na očích, takže neporušíte ten hloupý slib. Ale pokud nechcete, nevadí. Najdu si někoho jiného.“ Vstala.
Andrej se snažil rychle vymyslet co dál. Nepochyboval o tom, že když jí nevyhoví, půjde teď hned před palác a několika koketnými pohledy si kolem prstu omotá prvního muže, který půjde kolem.
„Dobře,“ řekl rezignovaně. Znovu se posadila. „I když nevím, jak to udělám. Všechny spisy má Potěmkin. A ten k nim nepustí jen tak někoho.“
„Jste carevičův přítel,“ namítla. „Velitel jeho stráží.“
Povzdechl si. „To v tuto chvíli nestačí. Od té doby, co knížete Saltykova zavraždili, se změnila spousta věcí. Potěmkin je teď oblíbencem carevny. Momentálně je to druhý nejmocnější člověk v zemi. Ne-li první.“

I přes to, že nevěřil tomu, že by se mu to mohlo povést, se Andrej vydal za Potěmkinem. Upřímně při pohledu na jeho ne příliš svůdnou postavu a šilhající oči, si říkal, co na něm carevnu tolik vzrušuje. To už radši Rimského, pomyslel si při pohledu na zvedajícího se Potěmkina, který se kulhavou chůzí blížil přímo k němu.
„Hrabě Razumovský!“ zvolal Potěmkin překvapeně.
„Kníže.“ Andrej se pokorně uklonil. Bylo mu jasné, že tohle knížátko vytěží ze svého vztahu s carevnou maximum. Ten nebude jen nečinně přihlížet. Už teď byl carevniným neoficiálním rádcem.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se téměř přátelsky.
„Potřebuji nahlédnout do jednoho policejního spisu,“ řekl nejprve, aby věděl, jaká bude reakce.
Potěmkin se trochu stáhl. Policejní záznamy, které pečlivě schovával, pro něj byly téměř osobním vlastnictvím, jehož ukazování se mu zrovna dvakrát nelíbilo.
„Jakého?“ zeptal se. Už z jeho změněného tónu Andrej poznal, že jestli se mu podaří vyhrát, tak bude mít u Betty dluh větší než celé Rusko.
„Vražda knížete Saltykova,“ řekl narovinu.
Teď se Potěmkin stáhl úplně. Ze všech právě tenhle. Je to už pár měsíců a v tomhle případě se nedostali k žádnému závěru. Měli jednoho podezřelého. A on si ještě dobře pamatoval, že to byl právě Razumovský, kdo pomáhal dostat ho ven.
Přimhouřil oči. „To nepůjde, hrabě. Je mi líto,“ řekl odtažitě a kulhal zpět na své místo za stolem.
Andrej se nehodlal jen tak vzdát. „Proč by to nešlo?“ Napřímil se, aby vypadl co nejvyšší. „Jsem velitelem carevičovy gardy. Zodpovídám za jeho bezpečnost, to je vám jistě známo.“
Potěmkin přikývl. Nějak stále nechápal, jak to souvisí.
„Chci se podívat na ten případ a ujisti se, že ten vrah nezaútočí i na Jeho Výsost. Jistě si pamatujete, že k té vraždě došlo přímo tady. A kníže Saltykov nebyl jen tak někdo.“ To, že se zatím nesetkal se žádným odporem, mu dodávalo kuráž. Ale vyhráno také neměl. Potřeboval ho nějak popíchnout. „Jistě je vám známo, že bratr knížete kdysi seděl na vašem místě.“ Nebo spíš ležel, dodal si v duchu.
Tohle Potěmkin věděl dobře. Nejprve zbledl a pak zrudl zlostí. Andrej se rozpovídal znovu, než stačil něco namítnut.
„Carevnu by jistě velmi zklamalo, kdyby se jejímu jedinému synovi,“ zdůraznil, „něco stalo jenom proto, že jste mi odmítl dát ty spisy.“
Potěmkin rudý v obličeji těžce dýchal. Andrej tušil, že ruce, které schovával pod stolem, se zatínají do pěstí. Ten pohled ho kdovíproč těšil. Potěmkin byl zahnaný do kouta. Pro syna nebo spíš pro dynastii by carevna udělala cokoli, takže vést ten spor až k ní, by nemělo cenu. Navíc pro rodinu Saltykových měla slabost. Samozřejmě kvůli už zmiňovanému předchůdci. Kdyby se dozvěděla, že s tím případem nebyl schopen hnout ani o píď, mohl by přijít o její důvěru a tím i o velmi výhodnou pozici v čele státu.
Sáhl po peru a naškrábal na papír příkaz k vydání spisu o vyšetřování vraždy knížete Saltykova do rukou hraběte Razumovského. Vztekle mu ho podal. „Ten spis neopustí stěny paláce,“ vyštěkl, než se stačil Andrej odporoučet pryč.
Andrej se souhlasně uklonil, ale v duchu si říkal, jak by mu v tom asi tak chtěl zabránit.

Po obědě si Andrej odbyl nucenou audienci u carevny, která si přála být informována o průběhu cesty do Polska. Přirozeně se v její pracovně nacházel i Potěmkin, který na něj vrhal zuřivé pohledy. Andrej si ho ale nevšímal. Na přítomnost třetí osoby a její naprosté ignorování byl zvyklý z „rimských dob“. Vysvětlil carevně celý program a podložil ho dokumenty o bezpečnosti, případně o bezpečnostních opatřeních, které bylo nutné podniknout. Snažil se odbýt si to co nejrychleji. Netušil, jak dlouho mu Potěmkin nechá ty spisy a on je potřeboval ukázat Betty. Zhrozil se, když po odchodu z carevniny pracovny zjistil, že mu to prezentování zabralo dvě hodiny.
Ke Stroganovovým se přihnal jako velká voda. Betty ho netrpělivě vyhlížela. Sama se objevila v hale, když ho sloužící pustili dovnitř. Její nadšení opadlo, když viděla, že nic nenese.
„Vezměte si kabát a pojďte se mnou,“ řekl.
Netušila sice proč, ale jeho rozkaz splnila během pěti minut.
„Potěmkin si dal podmínku, že ty spisy nesmí opustit palác,“ řekl jí v kočáře. Ušklíbl se. „I kdybych to udělal, on by to nikdy nezjistil. Ale já potřebuji být v paláci. Nechám vás ve své pracovně a postarám se, aby vás nikdo nerušil. Večer se vrátíte se mnou domů.“
Naslouchala mu s nadšením. Byla štěstím bez sebe, že konečně bude moc pohnout s celou tou záležitostí. Myšlenka na tak toužebně očekávané rozptýlení se jí velmi zamlouvala.
Dostat ji do paláce nebylo tak snadné, jak předpokládal. Tedy představoval si, že se mu to podaří bez menšího rozruchu. Až velmi pozdě si uvědomil, že žena, která ho doprovází je po celém Petrohradě populární. V ne zrovna kladném slova smyslu. Její přítomnost přirozeně neunikla několika dvorním dámám, které je sledovaly supími pohledy. Jen se na ně vrhnout. K jeho překvapení se za nimi ohlíželi i muži, kteří se normálně jakýchkoli klepů zdržovali. Jeho zapomenutý vnitřní hlas muže mu milerád připomněl, že Betty je velmi krásná dívka, takže není divu, že se za ní každý muž ohlíží.
K jeho pracovně dorazili, když už i jemu, který byl na dotěrné pohledy a věčné šuškání zvyklý, začínali všichni lézt krkem. Honem ji vpustil dovnitř, aby ji uchránil před dotěrnými pohledy.
„Tak, to by bylo,“ oddechl si a prošel kolem ní ke svému stolu. Přerovnal na něm hromádku dokumentů a kožených desek. Pak k ní natáhl ruku s policejním spisem.
Betty se rozhlížela kolem sebe. Místnost obkládaná dubovým dřevem. Knihovna. Otočila se. Krb.
„Už jsem tu byla,“ hlesla.
Andrej svěsil ruku. Prohlédl si místnost, jako by tu byl poprvé. „Ano? Kdy?“
„V den té vraždy. To sem mě Petr odnesl.“ Váhavě přistoupila k oknu.
Následoval ji. Oba se dívali na místo, kde bylo nalezeno tělo mrtvého knížete. Andrej se v duchu usmál. Jistě, to mu mělo dojít dřív. Kam jinam by ji nesl, když tohle je prakticky jediné místo, které tady znal.
Betty se dívala dolů. To místo bylo klidné. Nic nenasvědčovalo tomu, že před třemi měsíci tam někoho zabili. Otočila se zpět do pokoje. Nikdy by neřekla, že se sem ještě vrátí. Konečně přijala od Andreje ten spis a posadila se na pohovku k malému stolku. Andrej ji znovu ujistil, že ji nikdo nebude rušit a odešel. Povzdechla si. Kdekoli jinde by se na tan spis nedočkavě vrhla. Ale tady? Dokáže se vůbec soustředit? Vždyť všude kolem bylo tolik vzpomínek.
Ohlédla se po krbu. Okamžitě se jí vybavila postava v černém, jak tam stojí v záři měsíce a dívá se na ni. Vzdychla a zavřela oči. Došlo jí, jak hloupě se chová. Prudce zavrtěla hlavou a nutila se k soustředěnosti. Stále dokola si opakovala, že teď si nemůže dovolit udělat chybu. Zhluboka se nadechla a otevřela desky.
_________________
Přátelství - to je někdy víc než láska...

[Ali]

Petr nebude rád, až se vrátí a zjistí co Andrej a Betty dělali.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Nikča]

On to nějak přežije Taky neni žádný svatoušek...Ostatně jsou i horší věci, které by Betty mohla s Andrejem dělat.
_________________
Přátelství - to je někdy víc než láska...

[mahulena]

[Lena]

hm.. horší jak pro koho... třeba by to oba zúčastněné bavilo a Péťa by holt měl smůlu. To má za to, že se courá po Rusku místo aby byl doma

Ale to už jsem se nechala unést drobet od příběhu

Ale Andrej dobrej, šikovně z Potěmkina vymámil, co chtěl
ALe musím říct, že mě rozdekala ta poznámka o "rimských dobách " ta byla výborná, pěkně zapasovaná.
No jsem zvědavá, co se Betty dočte.
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[Ali]

[Nikča]

[Nikča]

LIII.

Betty procházela všechny policejní zápisy i poznámky vyšetřovatelů. Pečlivě si opsala všechny důležité údaje. Kromě velikosti vrahových bot se dozvěděla i o tom, že byl nejspíš zraněn, protože kousek dál se našli krvavé stopy. Nic velkého nejspíš jenom trochu hlubší škrábnutí o větev. V samostatné obálce byla vložená kulka vyjmutá z těla Alexandra Vasiljeviče jako důkazní materiál. Uvědomila si, že Petr měl pravdu. Nejen že vypadala jako každá druhá, ale byla i částečně zdeformovaná.
Krom těchto nic neříkajících indicií tam byly ještě provedené výslechy. Nejspíš, aby se neřeklo. Protože Betty bylo okamžitě jasné, že s tímhle případem se nehnulo ani o milimetr, ačkoli byl zavražděn šlechtic.
Jako první byla uvedena Taťánina výpověď. Procházeli se, když proti nim vystoupil ten muž a zastřelil jejího manžela. Byl v černém a na tváři měl masku. Znovu uvedla, že trvá na tom, že to byl její starší nevlastní syn.
Výpověď mladého páru, který byl v tu chvílí také venku. Slyšeli výstřel a výkřik. Když doběhli ke kněžně, její manžel byl už mrtvý.
Nakonec přirozeně i Bettyna výpověď. Pro ni v tuto chvíli ta nejvěrohodnější. Měla zvláštní pocit, že Taťána neřekla všechno.
Odložila dokumenty na stolek a došla k oknu. Vyhlédla z něj jako tenkrát a snažila se vzpomenout si, co to vlastně viděla. Byla tma, ale přesto viděla dobře. Jistě, svítil měsíc. Hrál si se světli. Pak jí to došlo. Vzpomněla si, proč ji tolik zaujala právě vrahova hlava. Teď už si byla naprosto jistá, že se třpytila. Nebylo to jenom světlo měsíce. Vypadalo to, jako by ji měl posetou diamanty. Když to viděla ona, tak Taťána, která stála přímo proti němu, to musela vidět taky. Jeho tvář i vlasy se třpytily. Taťána musela na první pohled poznat, že to není Petr, kdo střílel. Tak kdo tedy?
Otočila se ke dveřím. Chtěla se jít ven podívat na to místo zblízka. Dveře se ale samy otevřely, než k nim stačila vůbec dojít.

Andrej už si podruhé prohlížel papír, který mu podal Pavel. Nemohl se na jeho čtení plně soustředit. Něco ho velmi rozptylovalo. Možná byl zvědaví, na co přijde Betty.
Pavel si ho zkoumavě prohlížel. Na první pohled bylo jasné, že Andrej není ve své kůži. Vstal a sebral mu papír z ruky.
„Jsi nějak roztržitý,“ vyčetl mu. „To kvůli tomu odjezdu?“
Andrej překvapeně vytřeštil oči. „Jakému odjezdu?“
„Vím, že se s Jekatěrinou chystáte odjet.“
Andrej se přinutil k rychlejšímu myšlení. Tuhle „zaručenou informaci“ určitě roznáší po paláci Galicinová. Ušklíbl se a podíval se Pavlovi přímo do očí.
„Nehodlám nikam odjíždět,“ řekl rozhodně. „A s Jekatěrinou už vůbec ne.“ I když ho na okamžik pohltila myšlenka na to, jak rád by to udělal. Naštěstí tu byla myšlenka jiná, pevnější, která ho bleskurychle vytáhla zpět na zem. Vilemína a jejich dítě. Nemohl ji opustit.
Pavel se usmál. „To jsem rád. Tedy ne že bych nechtěl, abys byl se ženou, kterou miluješ, ale nerad bych o tebe přišel.“
Andrej se nervózně usmál. Nemohl mu to vyvrátit.
„Pojď, necháme toho,“ řekl Pavel najednou veselejším tónem. „Vyrazíme si někam. Palác mě začíná nudit.“
„A kam bys rád?“ podíval se na něj se třpytícíma se očima.
Pavel ten pohled zachytil a rozuměl mu naprosto přesně. „Tam ne,“ řekl vážně, ale po tváři mu přelétl úsměv. „Já Natašu miluju. A jsem jí věrný.“
Andrej chápavě přikývl. Ke svému překvapení mu to vůbec nevadilo. Dřív se jakýmkoli rozhovorům o Vilemíně vyhýbal. Nejspíš si už zvykl. Vstal a poplácal Pavla po rameni.
„Tak splyneme s davem a budeme improvizovat, co říkáš?“
Pavel se spiklenecky usmál. „Návrat do předsvatebního ráje.“
Andrej přikývl. „Dojdu si pro kabát. A vy, Vaše Výsosti, do civilu. Dneska hodíme všechno za hlavu a budeme se bavit.“
Myslel to upřímně, přesto se mu úsměv z tváře vytratil už na chodbě. Nejdřív odsud musel dostat Betty.

„Betty? Co tu děláš?“ Andrejovou pracovnou se rozezněl Jekatěrinin přísný hlas. Její oči svítily jako by v nich právě vzplál oheň. Přísně stažené obočí a zamračené rty nahnaly Betty strach. Dech se jí zrychlil a hluboko uvnitř sebe pocítila nával respektu. Sklopila hlavu.
„Jekatěrino Petrovno, já jsem…totiž…“
Zachránil ji Andrej, který se dovnitř vřítil jako vichřice. „Betty, musíme okamžitě odejít!“ vykřikl, aniž by zpozoroval Jekatěrinu, která se v tu chvíli ocitla za dveřmi. Bettyn krotký výraz ho přinutil otočit se po dalším návštěvníkovi.
Jekatěrina se na něj dívala jako ztělesnění boha nenávisti. „Tak dozvím se konečně, cos tady dělala?“ Vrhla další zuřivý pohled na Betty.
„Já jsem…chtěla jsem vidět…“
„ Chtěla vidět palác,“ vpadl jí do řeči Andrej, přesvědčený o tom, že není potřeba Jekatěrinu znepokojovat postranními aktivitami její schovanky.
Andrej dobře pochopil, že Jekatěrina nemá daleko do toho, aby vybouchla. Bude lepší, když u toho Betty nebude, pomyslel si. Okamžitě se chopil Bettyny ruky a otevřel před ní dveře.
„Budete tak laskavá a počkáte na mne chvilku? Musím si s hraběnkou promluvit.“
Betty se dvakrát nerozmýšlela. Jestliže se nacházela možnost úniku, mileráda ji přijala.
„Tak ona chtěla vidět palác, podívejme se!“ zpustila opět Jekatěrina, jen co za ní zapadly dveře. „A o téhle její touze ses dozvěděl kdy? Když si ji doprovázel do Petropavlovské k výpovědi? Tehdy jsi ji přece viděl naposledy, ne?“
„Ne,“ odpověděl suše. „V posledních dnech jsem ji několikrát navštívil.“
Jekatěrina překvapeně vydechla. „Panebože! To snad není pravda! Vilemína je těhotná, každou chvíli porodí a ty si hledáš náhradu. A navíc se s ní scházíš v mém domě. Mě za zády!“
„Proboha, Jekatěrino, uklidni se! Tobě za zády! Věčně nejsi doma.“
„Ano! Protože dělám svou práci. Kdybys dělal ty tu svou, byl bys tu taky a neměl bys čas navštěvovat mladé slečny.“
Měl toho tak akorát dost. Chytl ji za paži a přitáhl k sobě. Zblízka se jí podíval do očí. Byl to skoro výhružný pohled. „Nevím, co ti přeletělo přes nos. Jestli je to kvůli tomu pitomci, tak si to vyříkej s ním. Já ani Betty za tvoje problémy nemůžeme. Betty je rozumná a čestná dívka. Rozhodně nepotřebuje gardedámu, aby mohla přijmout návštěvu. Navíc byl jsem za ní, protože mě o to požádal Petr.“
Jekatěrina zkrotla. „Co s tím má mladý Saltykov?“
Pochopitelně věděla, že se s ním Betty stýká. Ale nevadilo jí to. Nepředpokládala, že náladový Petr, který se nikdy nijak netajil svým opovržením vůči Betty, by ji mohl jakkoli ohrozit. A ani o Betty neměla v tomhle směru důvod pochybovat. Přece sama přiznala, že toho nafoukance nesnáší.
Pustil ji. „Požádal mě, abych na ni dal pozor. Tak to dělám.“
Vypadalo to, že bude muset uvažovat na jiné vlně. Přesunout pár událostí, vyostřit nějaká fakta a přehodit pár tváří… Nejednou jí vznikl naprosto odlišný pohled na věc.
„Proč?“ dostala ze sebe jen. Na víc se nezmohla. Obrázek v její hlavě ji naprosto zaskočil.
Andrej se pousmál. Vypadalo to, že začínají být opět naladěni na stejnou vlnu. „Tobě nikdy nepřišlo divné, že i přesto jak moc se nesnáší, spolu tráví tolik času? Copak sis nevšimla, jak byla Betty poslední dobou bledá a smutná? Nepřekvapilo tě její chování na oslavě u Saltykových?“
„Myslela jsem, že je nervózní kvůli Gríšovi. Byla do něj zamilovaná,“ řekla Jektěrina hluše.
Andrej zakroutil hlavou. „Ten den jí Petr řekl, že odjíždí. Proto tak spěchala domů.“
Najednou jí všechno dávalo smysl. Nejradši by si nafackovala. Začala se stydět za své chování a přicházely i výčitky. Je jí sedmnáct, proboha! Jak ji mohla opustit zrovna teď! Dala si předsevzetí, že se jí bude víc věnovat. Bude se starat o její problémy. Vyslechne jí a poradí. Tak jako kdysi.
„Co z toho plyne?“ zeptala se opatrně, jako by se bála odpovědi.
Andrej zaváhal. Už naznačil příliš mnoho na to, aby to mohl teď vzít zpět. Nadechl se a vyslovil svou domněnku. „Petr je do ní zamilovaný.“

Betty pochodovala před dveřmi Andrejovy pracovny sem a tam. Přemýšlela nad Jekatěrininým chováním. Velmi ji trápila myšlenka na to, jakou měrou k němu přispěla ona sama. Možná měla s Jekatěrinou jednat narovinu od prvního dne, kdy se pro to rozhodla. Když už nic jiného, netížilo by ji teď svědomí. Vždycky ji přece ve všem tak ochotně vyslechla. Dokonce ji podpořila i při tom výslechu, který se rovnal téměř společenské sebevraždě.
Zvedla oči ke stropu a přejela ho očima. Pak se vrátila zpět ke zkoumání podlahy. Dokonce i Alexandr Sergejevič věděl o jejím pátrání. Přece jim dokonce pomohl, když potřebovali prohledat Taťáninu ložnici. Věděla to i princezna Vilemína. Věděl to kdekdo, jen žena, která jí nahrazovala matku a sestru zároveň, ne.
Zachvěla se, jak ji najednou přepadl pocit viny. Neustále někoho zrazuješ, Betty, řekla si v duchu. Nejen, že věčně porušuješ sliby dané Petrovi, ale zradila si i důvěru ženy, která ti dala všechno.
Netrpělivě se otočila směrem ke dveřím pracovny. Ten rozhovor uvnitř už podle ní trval příliš dlouho. Měla by tam vpadnout a všechno vysvětlit? Ne, to nebylo rozumné. Ještě jednou obešla chodbu „svým“ kolečkem. Když se opět otáčela směrem k pracovně, překvapil ji pohled do černých očí princezny Vilemíny.
„Vaše Výsosti,“ vydechla instinktivně ve francouzštině.
„Betty.“ Vilemína se přívětivě usmála na mladou přítelkyni, která zachránila jejího Andreje. „Co tu děláte?“
„Hrabě mi chtěl ukázat…“ Zhluboka se nadechla. Jí lhát nesmí a nechce. Udělala krok blíž. „Požádala jsem hraběte, aby mi ukázal jisté spisy.“ Znovu couvla. „Ale hraběnka Jekatěrina není nadšena mou návštěvou v paláci. Ona totiž…Ona neví o tom, že spolu s Petrem Saltykovem hledáme vraha jeho otce.“
Vilemína přikývla. Dobře si pamatovala jejich rozhovor. Také na rady, které jí dávala. „Jak vidím, nebojíte se pracovat i sama.“
„Co tím myslíte, Vaše Výsosti?“ Betty se začal klepat hlas. Bylo jí jasné, kam tenhle rozhovor směřuje.
„Vím, že kníže Petr není momentálně v Petrohradě. A také vím o tom, jak si vás hlídá.“
Betty zčervenala. Sklopila hlavu. Podobné narážky měl i Andrej. Nepochybovala o tom, že s princeznou sdílí všechny myšlenky.
Vilemína se dotkla její brady a zvedla její tvář s téměř mateřkou něhou, ačkoli byla starší jen o necelé tři roky. „Většina lidí si myslí, že milovat znamená sdílet jednu postel. Ale to není pravda. Ne úplně. Ta skutečná plnohodnotná láska je pouto, které vás pojí s jinou osobou v nadpozemské rovině. Znamená to chápat a respektovat myšlenky a názory druhého. Je to bolest, když odchází a radost, když se vrací. Znamená to dávat a nechtít nic výměnou. Pomáhat a neohlížet se na nebezpečí. Milovat znamená riskovat všechno pro někoho.“
V Betty to rozvířilo vzpomínky, které ji bolely. Do očí se jí nahrnuly slzy. Vilemína se k ní naklonila a objala ji. Betty ji pevně držela a při tom plakala na jejím rameni. Ve chvíli, kdy pláč pomalu ustupoval, zašeptala ta dvě slova. Poprvé a jenom pro Vilemíniny uši.
_________________
Přátelství - to je někdy víc než láska...

[Lena]

hezké, takové srdceryvné. Moc pěkně napsané Tak konečně si Betty uvědomila to, co my už víme dávno No a Káťa taky dobrá... že by to byla žárlivost v jejím hlase, co jsem slyšela?
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[mahulena]

[mahulena]

[Lena]

Cože, to už je rok? to tedy rychle uteklo.
S tím naznačením je mi to líto netušila jsem, že taky někdo jiný, než já čte občas nejdříve reakce a pak teprve díl Protože, když jsem u jiné povídky někoho za podobnou věc vyplísnila, dostala jsem zpět bouřlivou reakci, že přeci nikdo reakce bez přečtení dílu nečte, tak co prudím. Takže jsem se holt zase přizpůsobila blbě. Už takhle "prozrazovat" nebudu Také to nemám ráda, tak se budu snažit nedělat to.... většinou se mi takovéhle "ujetí" nestává, ale tentokrát jsem si nemohla komentář odpustit to bylo tím nadšením
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[mahulena]

[Ali]