NEWFORUM

[Ali]

8. kapitola Spojenectví
Večer přinesl poslíček dopis od pana Kendricka, právníka slečny Duvallové. Pan Bell a John měli schůzku se slečnou Duvallovou smluvenou na druhý den ráno, na plantáži Cotton Fields. Dopis poslíček přinesl v době, kdy pan Bell a John, spolu s Margareth, seděli v knihovně a čekali na pana Trumpa a Thomase juniora, aby se mohli odebrat k večeři.
Pan Bell dopis přečetl a podíval se na Margareth „Margareth, důvěřuji Tvému úsudku, ale přesto bych Tě chtěl požádat, abys o naší schůzce se slečnou Duvallovou nikomu neříkala.“
Margareth se nejdříve podívala na Johna a poté se obrátila na pana Bella „můžete se na mě spolehnout. Nepatřím k místním pomlouvačným ženám, které si libují v klepech. Neřeknu nic ani manželovi, nemusíte se obávat.“
„Děkuji“ řekl John a díval se upřeně na Margareth, která se k němu obrátila, když promluvil. Jakmile si byl jistý, že mu věnuje pozornost, řekl „do Ameriky jsem přijel pro to, abych zajistil dodávku bavlny pro svoji přádelnu. Pokud mi slečna Duvallová nabídne lepší obchodní podmínky a záruky, než Váš manžel, přijmu je. Obchod je u mě na prvním místě.“
„Samozřejmě, rozumím“ řekla Margareth a podívala se nejdříve na pana Bella, pak na Johna, pak zpátky na pana Bella „mohla bych Vás na Cotton Fields doprovodit, pokud by Vám to nevadilo. Valérie, slečna Duvallová, je moje přítelkyně, pokud se to tak dá říci, protože se známe krátce. Víte, ona tak docela nevěří mužům, natož cizincům ….. možná by Vám mohlo pomoci, když budu s vámi“ dodala Margareth nesměle.
Pan Bell tázavě zvedl obočí a podíval se na Johna. John se upřeně díval na Margareth a v jeho obličeji se nepohnul ani sval. Rychle přemýšlel, jestli její přítomností získá nebo ztratí. Pokud s ním chce jet proto, aby pak informovala manžela a zhatila tak jeho plány ….. Margareth se na něho zpříma podívala „pokud si myslíte, že chci jet s Vámi proto, abych pak mohla manžela informovat o Vaší schůzce, mýlíte se. Nabízím Vám jen přátelskou výpomoc, nic víc. Všechno, na čem se se slečnou Duvallovou domluvíte, si ponechám pro sebe“ řekla, jako by Johnovi četla myšlenky. John ještě chvíli váhal a pak se jí přímo otázal „co hodláte říci svému manželovi?“
„Manželovi řeknu, že s Vámi pojedu do New Orleans a večer se vrátím zpět na plantáž“ řekla Margareth a John po jejich slovech ztuhl.
„Chcete se postavit proti svému manželovi a lhát mu?“ otázal se příliš ostře.
„Ne, jen Vám chci pomoci. Chci mít pocit, že na světě nejsem úplně zbytečná“ řekla Margareth a sklopila hlavu.
Johna svou odpovědí nemohla překvapit více. Zbytečná? Nevěděl, proč se cítí zbytečná. Má všechno, co by žena mohla chtít. Bohatého manžela, který ji jistě poskytuje vše, co může, a co ona potřebuje - dům, služebnictvo, společenské postavení. Určitě netrpí nouzí …… co by jiné ženy daly za to, kdyby měly to, co ona, a nemusely dřít na poli jako otrokyně nebo pracovat v továrnách za minimální mzdu. Pak mu to došlo, pochopil, proč se cítí zbytečná. Cítil by se také tak, kdyby měl všechno a nemusel nic dělat, o nic usilovat. Když si představil, že by nemusel každý den řídit chod přádelny a starat se o sebe, matku a Fanny…….. Uvědomil si, že jeho dny by byly prázdné. Nedokázal si představit, že by nepracoval a neměl čím smysluplně zaplnit den.
Podíval se na Margareth pozorněji a v jejích očích vyčetl němou prosbu. Otočil se na pana Bella a tiše ho požádal „byl byste tak laskav a nechal nás na chvíli o samotě?“
Panu Bellovi po tváři přeběhl náznak překvapení, ale zvedl se a opustil knihovnu. Jakmile se na ním zavřely dveře, John se na Margareth zahleděl a zeptal se „promluvíme si, paní Trumpová?“
„Samozřejmě. O čem byste si chtěl promluvit, pane Thorthone?“ zeptala se Margareth.
„O Vás a o obchodu“ řekl John rozhodně, ale zároveň byl skoro v rozpacích z toho, že je s ní sám a ona je tak blízko něho. Tohle bylo první, co si uvědomil, ale podobné myšlenky rychle přerušil a zahleděl se na její tvář. Margareth ho pozorně sledovala a čekala, co řekne.
„Paní Trumpová, proč nám chcete pomáhat? Pokud smím být otevřený, je to pro mě docela nečekaná situace a nevím, jak se s ní vypořádat“ řekl John a vstal z křesla. Postavil se k oknu a podíval se ven. Pak se obrátil zpátky čelem k ní a zamračil se „tato cesta do Ameriky je pro mě velmi důležitá. Pokud se dozvím, že jste proti nám podnikla nějaké kroky a chtěla nám obchod zhatit …… budu nemilosrdný. Rozumíte tomu dobře?“
Margareth vstala z křesla, ve kterém dosud seděla, a udělala pár kroků k němu. Postavila se naproti Johnovi a zpříma se mu podívala do očí. Stáli teď proti sobě a ticho v knihovně by se dalo krájet. Přerušovalo ho jen tikot hodin.
Je asi o hlavu menší než já, sahá mi jen k ramenům, blesklo Johnovi hlavou. Další úvahu přetrhl její hlas „slibuji Vám, že proti Vám nic nepodniknu. Pomohu Vám, jak jen budu moci. Pan Bell byl otcův přítel a můj otec si ho velmi vážil ….. a Vy jste jeho přítel. Včera se pan Bell zmínil o tom, že Vaše situace je vážná a cesta do Ameriky je velmi důležitá. Jelikož nemám na práci nic, kromě sestavování jídelníčku a probírání společenských konverzačních témat u čaje ….. nabídla jsem Vám svou pomoc. Pokud si ale myslíte, že bych Vám nemohla a neměla pomoci, řekněte mi to prosím hned.“
„Promiňte mi, pokud jsem byl příkrý. Vážím si toho, že nám chcete pomoci, i když byste nemusela a mohla se věnovat jen povinnostem paní domu“ řekl John omluvně a napětí v místnosti se po jeho omluvě uvolnilo.
Sklonil hlavu a téměř ihned ji znovu narovnal, aby se na ni upřeně podíval „všechno v Americe je tak jiné. Od doby, co jsem přijel, jsem se ocitl v několika nepříjemných situacích. Pan Bell se mi snaží pomoci ……“ John se odmlčel, protože se mu zdálo, že se jí příliš otevřel ….. přesto pokračoval „nic neprobíhá tak, jak jsem si představoval.“
Margareth se chápavě usmála „rozumím Vám, chápu, jak se cítíte. Když jsem před pár lety přijela do Ameriky, připadala jsem si jako v jiném světě, úplně mimo realitu. S otcem jsme připluli do Ameriky po smrti mojí matky. Moje matka byla dlouho nemocná a po její smrti ….. pro mého otce to bylo velmi těžké …… jakoby jeho život přestal mít smysl. A když Frederick musel tak rychle …“ Margareth se zarazila, protože si uvědomila, že řekla příliš mnoho a pokračovala o něčem jiném „můj manžel, pan Trump, tehdy otci napsal, zda by, můj otec spolu se mnou, nechtěl přijet na nějaký čas do Ameriky. Víte, pan Trump, pan Bell a můj otec společně studovali v Oxfordu ….“
John krátce kývl hlavou „pan Bell se o tom zmínil.“
Margareth proto pokračovala „byla jsem si jistá tím, že otec odmítne, ale on k mému velkému překvapení nabídku přijal ….. a tak, jsme se ocitli tady, v New Orleans. Otec začal učit v nedělní škole a po nějaké době si začal zvát nadějné žáky k sobě domů, aby jim mohl dát hlubší vzdělání. Velmi ho to bavilo a ….“ Margarteh se odmlčela a omluvně se podívala na Johna „omlouvám se, máte svých starostí dost, nepotřebujete poslouchat … promiňte mi.“ Rozpovídala se a vlastně ani nevěděla proč. Už zapomněla, proč mu o sobě začala vyprávět.
John k ní udělal několik kroků „Margareth neomlouvejte se, zajímá mě, jak jste se dostala do Ameriky a jak jste se cítila. Mám podobné pocity …“ řekl John procítěně a Margareth se na něho usmála.
„Chtěl bych slyšet i zbytek Vašeho příběhu“ řekl jí a pátravě sledoval její obličej, ve kterém se odrážely emoce, když vyprávěla o otci.
„Ono už není co vyprávět“ povzdechla si Margareth „do Anglie jsme se už nevrátili, i když jsem si myslela, že náš pobyt v Americe je jen dočasný. Otec tady jako by omládl, jako by dostal novou inspiraci, chuť do života. V nedělní škole byl velmi oblíbený a jeho soukromé hodiny se staly pověstnými. Vyučoval totiž nejen děti, ale i dospělé gentlemany. Začali nás zvát do společnosti, hlavně díky panu Trumpovi, a otec zde nalezl nové přátelé.“ Margareth se odmlčela a hlas jí posmutněl, když vyprávěla dále „jednoho dne jsem uvařila odpolední čaj a odnesla ho otci do salónu, kde čekal na svého žáka. Svého žáka se už ale nedočkal…… Sedl si do křesla, aby si přečetl nějakou pasáž z Utopie, kterou chtěl se žákem probírat ….. a když jsem mu přinesla vzkaz, že se jeho žák o něco opozdí ….. našla jsem ho sedět nad knihou ….“ Margareth se odmlčela a pak překotně dodala „lékař říkal, že to byla mozková příhoda, že zemřel rychle a netrpěl.“
„To je mi velmi líto, Margareth“ řekl John a ani jeden z nich si neuvědomil, že ji oslovil křestním jménem „otec pro Vás musel velmi mnoho znamenat….“
„Ano, byli jsme si velmi blízcí, obzvlášť poté, co moje matka zemřela. Ze začátku to nebylo lehké. Měli jsme jen malé úspory a museli jsme se uskromnit. Měli jsme jen kuchařku, která nám chodila vařit, jinak jsem se o domácnost starala já. Teprve později, když jsme na tom byli lépe, jsme si mohli dovolit i další výpomoc. Ale i tak jsem se o finance a domácnost starala já. Otec neměl cit na peníze a obyčejné každodenní povinnosti ho znervózňovaly. Když otec zemřel, věděla jsem přesně, jak velké úspory mám a jak dlouho mi vydrží, jak dlouho z nich budu moci žít…… a jaká budoucnost mě čeká. Jediná moje možnost byla … vdát se. Proto jsem přijala nabídku k sňatku od pana Trumpa“ dokončila Margareth. Až poté, co dovyprávěla, ji došlo, že o svém životě vyprávěla úplně cizímu člověku. Neznali se dlouho, ale pan Thornthon ji nepřipadal vůbec cizí. Možná to bylo tím, že jí opravdu naslouchal.
John přerušil její úvahu slovy „Váš manžel je velmi dobrá partie …. těžko byste v New Orleans našla lepšího manžela……“ prohodil zdvořile, ale jeho hlas postrádal jakékoliv zabarvení nebo cit.
Margareth po něm střelila pohledem, aby zjistila jak se tváří a odpověděla „jistě… snad jen …..“
John udělal krok směrem k ní a špičkami svých bot se dotýkal okraje její sukně „nejste tady šťastná?“ zeptal se, a až když vyslovil otázku, přiznal si, že ho to sice velmi zajímá, ale společensky je tohle téma naprosto nevhodné, obzvlášť když s neznají příliš dlouho.
„Ano, dalo by se říct, že ano. Ale manželův prvotní zájem je plantáž a pak jeho syn, Thomas. Víte, já jsem Thomasova druhá manželka, ode mě se už nic neočekává. Manžel svého dědice má a ……“ Margareth zrudla rozpaky a sklopila zrak „omlouvám se, nechtěla jsem si ztěžovat.“
„Ale? ….“
Margareth zvedla hlavu a podívala se na Johna přímo. V její tváři se zračilo odhodlání a v jejích očích se objevila jiskra „můj muž mě považuje za velmi vhodný doplněk k němu a k domu, k plantáži. Nic ode mě neočekává, kromě toho, že ho budu na veřejnosti a ve společnosti reprezentovat jako vzorně vychovaná dáma a poslušná manželka. Ale já se tady nudím. Na všechno máme černošské služebnictvo. I když si chci nalít čaj, přiskočí služebná. Nemám co dělat, kromě toho jídelníčku a nudných, nic neříkajících konverzací u čaje a na společenských večeřích, kam mě manžel vodí ukazovat. Proto jsem se nabídla, že Vám pomohu. Mohu Vám pomoci. Jelikož jsem manželkou pana Trumpa, mám otevřené dveře do vyšší společnosti a všude jinde“ Margareth zvedla ruku a položila ji na Johnův rukáv „nechte mě Vám pomoci, prosím.“ V jejím hlase bylo slyšet téměř naléhání.
John se díval do jejích prosících očí a neměl to srdce ji odmítnout, obzvlášť když se mu svěřila s velmi důvěrnou informací ohledně svého manželství. Věděl, že by neměl dovolit, aby ho kamkoliv doprovázela a byla s ním častěji, než je nutné. Ale po jejich rozhovoru cítil, že se mezi nimi něco vytvořilo, nějaké pouto, i když ne příliš silné.
Pohlédl na její drobnou bílou ruku, která se vyjímala na černém rukávu jeho kabátu. Potom jí pohlédl do očí a Margareth v nich uviděla záblesk …. Ten stejný záblesk, který v jeho očích spatřila, když ho míjela na chodníku v New Orleans.
„Byl bych Vám velmi vděčný, kdybyste nám pomohla, Margareth“ řekl John a v jeho hlase se objevil cit, který tam neměl být …... a který byl v úplném rozporu s tím, jak vyhrožoval, že bude nemilosrdný, když mu překazí obchody.
„Děkuji, Vám“ řekla Margareth vděčně a mile se na něho usmála. Pocítila radost, jakou už dlouho necítila.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Ali]

9. kapitola Cotton Fields
Jakmile bryčka opustila hranici Trumpovy plantáže, Margareth se uvolnila. Přece jen měla výčitky svědomí kvůli tomu, že svému manželovi neřekla úplnou pravdu. Ale když při včerejší večeři začala manželovi vyprávět o svých plánech v New Orleans ….. tedy o návštěvě švadleny a obuvníka, a začala mu popisovat látku, kterou zahlédla v jednom obchodě …… po pěti minutách zdvořilého přikyvování a nic neříkajících odpovědích jako bylo „hmmmm“, „jistě“, „samozřejmě“ pochopila, že i kdyby manželovi řekla, že odplouvá zpátky do Anglie, vysloužila by si stejnou odpověď. Jejímu manželovi bylo totiž lhostejné, co bude v New Orleans dělat.
John se při večeři věnoval jídlu, ale zároveň poslouchal Margarethino vyprávění a popis nových šatů, a jeho představivost pracovala na plné obrátky. Dovedl si její nové šaty představit do nejmenších detailů, včetně toho, jak by v nich Margareth vypadala. Díval se do svého talíře a věnoval přehnanou péči krájení masa, aby na něm nebylo vidět, co se mu honí hlavou. Byl si jistý tím, že kdyby se na Margareth podíval, všichni by poznali na co myslí. Nevěnoval příliš velkou pozornost odpovědím pana Trumpa, protože se mu to zdálo nevhodné, přesto nemohl nevnímat jeho krátké, úsečné, a nic neříkající odpovědi.
Zvedl proto zrak od svého talíře a zjistil, že zatímco Margareth zaujatě vykládá o svých plánech u švadleny, pan Trump se zaujatě věnuje pečeni na svém talíři. Chvíli pana Trumpa sledoval, zda ho Margareth svým vyprávěním přece jen nezaujme, ale když pan Trump zvedl hlavu od talíře a zachytil Johnům pohled, a posměšně se na něho ušklíbl…….. John pochopil, že pana Trumpa nezajímá, co bude Margareth dělat, a její návštěvu švadleny považuje za ženský rozmar a vyprávění o šatech za otravnou ženskou záležitost, kterou je jako její manžel povinen přetrpět.
John si v tu chvíli neuvědomil, že dělal to stejné co pan Trump, když jeho sestra Fanny začala líčit běhání po obchodech a popisovala nové šaty, které bude mít. Jedním uchem mu tyto informace vnikaly dovnitř a druhým uchem je pouštěl ven. Když o nových šatech vykládala Fanny, Johna to nezajímalo. Když ale o nových šatech vykládala Margareth, bylo to něco jiného, protože už sama Margareth ho zajímala, tudíž ho zajímalo všechno, co dělá. V rozpacích nad tím, že je svědkem nezájmu pana Trumpa o Margareth, se John podíval na pana Bella. Pan Bell přejížděl pohledem z Margareth na lhostejného pana Trumpa a v jeho obličeji se dalo jasně číst, co si myslí.
John se zhluboka nadechl, odložil příbor a ubrouskem si otřel ústa. Napil se vína, aby v sobě potlačil zlost a zahnal rozhořčení nad chováním pana Trumpa ke své ženě. Kdyby Margareth byla jeho žena, zajímalo by ho, kam jde, co bude dělat, a s kým to bude dělat. Zajímalo by ho, jaké šaty bude mít, jak budou ušité a jak jí budou slušet. Doprovodil by ji ke švadleně a chtěl by vědět …. VŠECHNO. Jenže ona není jeho žena a jakýkoliv projev zájmu o její šaty, před jejím manželem, nebylo to nejlepší co měl byl udělat. Pan Trump by pak mohl pojmout podezření, že se o Margareth zajímá. Na druhou stranu, jeho podezření by bylo správné, protože John se o ni, i přes její stav a přes to, že si to zakázal, zajímá velmi.

Bryčka zpomalila a zahnula na příjezdovou cestu k panskému domu plantáže Cotton Fields. John se rozhlédl kolem a viděl, že hned za hranicí plantáže, se okolí začalo měnit. Tak, jako na Trumpově plantáži, tak i zde, byla příjezdová cesta lemovaná vzrostlými stromy, které na cestu vrhaly stín. Pozemky kolem cesty byly upravené, ale s menší pečlivostí než na Trumpově plantáži. Bylo znát, že pozemky na Trumpově plantáži jsou upravovány pečlivě a pravidelně, kdežto na plantáži Cotton Fields, jako by byla provedena jen nejnutnější úprava a posekaná vysoká tráva. I Johnovu nezkušenému plantážnickému oku byl rozdíl jasný. Slečna Duvallová neměla tolik prostředků, aby upravovala i ty pozemky, na kterých se nepěstovala bavlna a jiné plodiny, ty které nebylo přímo ekonomicky využitelné.
Byl znovu jasný slunečný den a Margareth si po celou cestu chránila obličej před sluncem bílým krajkovým slunečníkem. Teď, když vjeli na cestu zastíněnou korunami stromů, slunečník stáhla, protože cesta lemovaná stromy a vysypaná štěrkem, oznamovala všem přijíždějícím, že se již blíží k panskému domu.
John sledoval krajinu kolem, a přesto koutkem oka pozoroval Margareth sedící na sedadle naproti němu. John a pan Bell seděli proti směru jízdy, Margareth s Lily, seděly po směru jízdy. John mlčel, protože nevěděl, co všechno může před komornou Lily říct. Nechtěl uvést Margareth do nepříjemné situace tím, že by před Lily řekl něco, co by pak ona opakovala před svým pánem. Velmi dobře si pamatoval slova pana Bella o tom, co komorná Lily, musí mladému pánovi hlásit. Jistým způsobem bylo vzrušující mít nějaké malé tajnosti, pomyslel si John. Něco, co spolu budou sdílet jen oni dva, on a Margareth.
Nějak mu nedošlo, že se to týká i pana Bella a pokud nějaké informace zná více než jeden člověk, tajemství už není tajemství. Že stačí, aby pan Trump, nebo mladý pán, podrobil Lily výslechu, a ta by jim jistě řekla o tom, že po cestě do New Orleans udělali zajížďku na plantáž Cotton Fields. Určitě by pro ně nebylo těžké domyslet si, co tam dělali. Zrovna tohle ale Johna nenapadlo, protože byl uchlácholen nezájmem pana Trumpa o cestu jeho ženy do New Orleans.
Bryčka zastavila před domem a otrok jim přiběhl otevřít dvířka. John vystoupil jako první a nabídl Margareth svou paži. Margareth se o ni lehce opřela, když si druhou rukou nadzvedla sukni šatů, aby mohla vystoupit. John sklopil pohled k zemi, aby mohl být Margareth nápomocen, kdyby si náhodou přišlápla lem sukně. Margareth nezaváhala, protože si sukni nadzvedla přece jen o trochu výše, než bylo vhodné. John tak mohl letmo zahlédnout její nohu obutou do bílého střevíčku a nárt v bílé punčoše. Nic více nemohl přes objemné sukně spatřit, ale i tak, když Margareth sestoupila na zem, Johnovi bylo líto, že tenhle okamžik trval jen tak krátce. Margareth si spustila a narovnala sukně a s Johnem po boku následovala sluhu, který je vedl do domu a posléze do salónu.

V salónu už na ně čekala slečna Duvallová a její právník, pan Kendrick. Pan Kendrick okamžitě vstal, když Margareth vstoupila do dveří a slečna Duvallová radostně vykřikla „Margareth, to je překvapení …… nečekala jsem Tě.“ Slečna Duvallová vstala a přišla k Margareth. Chytila ji za obě ruce a lehce je stiskla „jsem ráda, že jsi se zastavila. Jsi na cestě do New Orleans?“
„Ano“ usmála se Margareth „ale zároveň doprovázím své přátelé“ řekla Margareth a upoutala tak pozornost slečny Duvallové na muže stojící za ní.
Nadšený výraz, který věnovala své přítelkyni, se změnil na zdvořilý, když se obrátila na Johna a pana Bella.
Margareth se obrátila tak, aby viděla na všechny přítomné, a představila je „Valérie, dovol, abych Ti představila přítele mého otce pana Bella a pana Thorthona. Když jsem slyšela, že dnes jedou na Tvou plantáž, byli tak laskavi a dovolili mi, abych se svezla s nimi. Dali mi tak možnost pozdravit Tě.“
„Pane Belle, pane Thornthone“ kývla na oba dva Valérie Duvallová „vítejte na Cotton Fields. Dovolte mi, abych vám představila pana Kendricka, mého právníka a drahého přítele.“
Nastalo potřásání rukama a představování. Když se muži seznámili, vyzvala je Valérie, aby se posadili a služebná jim nalila kávu a čaj. Hovor se týkal pouze společenských témat, ale všichni se navzájem pozorně sledovali a odhadovali se jako protivníci před bitvou. Valérie Duvallová se věnovala zejména Margareth a pan Kendrick mužům, přesto si John všiml, že si jeho i pana Bella nenápadně prohlížela.
John se také nemohl ubránit tomu, aby se nedíval na slečnu Valérii Duvallovou, protože to byla vskutku nádherná žena. Měla dlouhé temně černé vlasy, umně vyčesané do elegantního účesu. Když se na něho podívala, v jejích očích se odrážela obezřetnost a jistá tvrdost. Přesto si stihl všimnout, že její oči měly zvláštní hnědo rezavou barvu a mandlový tvar. Na jejím vzhledu nebylo poznat, že je míšenka. Nic nenasvědčovalo tomu, že její matka byla černoška a otec běloch. Z obou dvou rodičů si vzala to nejkrásnější a její původ se odrážel snad jen na její pleti. Měla zvláštní barvu pokožky, barvu smetany s kapkou čokolády, která vypadala teple a velmi jemně.
John musel obdivovat její krásu a chápal, co kapitána Melvilla vedlo k tomu, že k této ženě zahořel silným citem. Na druhou stranu z ní sálala určitá divost, kterou jako by v sobě krotila. Nikoho si nedovedl představit jako majitelku plantáže více, než Valérii Duvallovou. Na této ženě bylo něco zvláštního, něco, co ho nutilo věřit, že tohle, tahle plantáž, je její krev a její život. Místo, které bude bránit jako tygřice, která brání své mládě do posledního dechu. Vzpomněl si na slova kapitána Melvilla o urputnosti s jakou bojovala o svá práva na plantáž.
Valérie Duvallová byla úplným protikladem Margareth, která na Trumpově plantáži vypadala ztraceně. Teprve teď, když viděl obě ženy vedle sebe, bylo Johnovi jasné, že Valérie Duvallová zapadá na plantáž jako poslední, chybějící dílek do skládačky, kdežto Margareth ….. zdálo se mu, že ta, jako by plula na povrchu. Jako by byla na plantáži a zároveň duchem přítomna někde jinde. Jako by zasadili jemnou anglickou růži mezi divoké orchideje. I anglická růže přežije mezi orchidejemi, ale není to její přirozené místo pro život. Teprve pan Bell přerušil jeho myšlenky.
Pan Bell si nemohl nevšimnout, jak John obě ženy zádumčivě pozoruje a srovnává. Navrhl Margareth, aby se šli projít po plantáži, a John, spolu se slečnou Duvallovou, se mohou nerušeně věnovat tomu, kvůli čemu na Cotton Fields přijeli.

Pan Bell nabídl Margareth rámě a ona na ni položila svou ruku. Společně odcházeli do haly. Margareth jako by si najednou nebyla jistá tím, zda může odejít, zda by neměla raději zůstat. Netrpělivě se přes rameno otočila zpět a podívala se na Valérii Duvallovou a poté na pana Thorthona, který se však již plně věnoval obchodu a panu Kendrickovi. Margareth se obrátila zpět ke dveřím, přesto jí to nedalo a po několika krocích se znovu otočila na pana Thorthona.
John cítil, že se na něho Margareth dívá, proto se odvrátil od pana Kendricka a otočil se k Margareth.
Teď zachytila jeho pohled a on ji svým pohledem, zaklesnutým do jejího, doprovázel až ke dveřím. Až když pan Bell položil svou druhou ruku na Margarethinu, která spočívala na jeho paži, a chlácholivě ji poplácal, otočila se Margareth zase k němu a společně opustili salón.
Když byli z doslechu a dveře do salónu byly zavřeny, potměšile se na ni usmál „Margareth, nemusíš se bát nechat Johna o samotě. Jsem si jistý, že si poradí i bez nás dvou.“
„Jistě ano“ řekla Margareth a uvolnila se. Podvědomě se jí nelíbilo, že nechává Johna Thorthona ve společnosti Valérie Duvallové. Byla to její přítelkyně a věděla, že přes všechno co se mezi ní a kapitánem Melvillem stalo, Valérie kapitána Melvilla stále miluje a jiný muž pro ni neexistuje, přesto, že se jí pan Kendrick neúnavně, ale neúspěšně, dvoří. Ale John Thorthon není pan Kendrick ………
„Pojďme se projít a promluvit si“ řekl pan Bell a přerušil její úvahy „Už dlouho jsme si nepopovídali jen tak, sami dva. Chtěl bych s Tebou o něčem hovořit“ navrhl pan Bell a vedl ji z domu. U dveří ji sluha podal její slunečník a Margareth mu pokývla hlavou.
Jakmile byli venku z dosahu sloužících, otočila se k panu Bellovi a s úsměvem se ho zeptala „o čem jste se mnou chtěl mluvit?“
„O Tobě, Margareth“ řekl pan Bell a vedl ji cestičkou z bílých oblázků kolem záhonů plného pestrobarevných květin k lavičce, která stála pod vzrostlým platanem blízko záhonu. Strom svými větvemi vrhal na lavičku a okolí příjemný stín. Margareth a pan Bell se usadili vedle sebe, a pan Bell se posunul a otočil tak, aby na Margareth lépe viděl. Uchopil její ruku do svých dlaní a s úsměvem se na ni díval. Margareth opětovala jeho úsměv a čekala.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Ali]

10. kapitola Zbraně ?!
Po několika minutách jednání musel John uznat, že pan Kendrick je vynikající a bystrý právník, který hájí zájmy slečny Duvallové se zapálením honícího psa štvoucí kořist. Vynikal bystrým úsudkem a pronikavou inteligencí, která se ale mísila s drzostí až arogancí jeho projevu. John přemýšlel nad tím, jestli je i u soudu opravdu tak dobrý a jistý si v kramflecích, nebo svou drzostí zakrývá případnou nejistotu. Každopádně jeho důvěryhodnost a právnické schopnosti shazovalo jeho velmi nápadné oblečení. John netušil, zda je pan Kendrick barvoslepý nebo zda postrádá vkus nebo si záměrně libuje v křiklavém oblečení a dává tak všem najevo, že ten kdo nosí žlutou brokátovou vestu, růžový nákrčník a fialové sako a kalhoty, přece nemůže být vynikající právník, a oblečením mate své protivníky …….. nebo je naopak tak dobrý a sebejistý, že si může dovolit chodit oblečený poněkud výstředně a nezajímá ho, co si o něm lidé myslí. Vedle slečny Duvallové ovšem vypadal jako malý, barevný papoušek vedle krásné, vznešené a ladně se pohybující labutě. Barevné oblečení pana Kendricka ještě zvýrazňovalo jeho menší, podsaditou postavu s krátkými údy. V jeho malých očích, které byly zasazeny do kuního obličeje se ovšem blýskala inteligence. Příroda nebyla k panu Kendrickovi štědrá co se týkalo jeho vzhledu, za to ho obdařila bystrým rozumem a inteligencí.
Pan Kendrick byl slečně Duvallové bezmezně oddán, to bylo zřejmé z jeho chování k ní. Choval se k ní s největší úctou jako právník ke své klientce, ale také jako muž, který ženu bezmezně obdivuje a zbožňuje. John si všiml jeho pohledů, které na ni vrhal. Na druhou stranu musel říct, že slečna Duvallová se k panu Kendrickovi chovala velmi mile a přátelsky, a na první pohled bylo jasné, že je pojí i jiný vztah, než jen vztah právník – klient. John se v Anglii pohyboval ve společnosti právníků, bankéřů a obchodníku, ale tak nesourodý pár, jako byli oni dva, ještě neviděl.
John se ani slovem nezmínil o tom, jak se dozvěděl o Cotton Fields a jak dopraví bavlnu přes oceán do Anglie. Dal své slovo kapitánu Melvillovi, že pomlčí o tom, že to byl on, kdo mu řekl o bavlně z Cotton Fields. Když se ho slečna Duvallová zeptala, jak se dozvěděl o tom, že prodává bavlnu, nejdříve se podíval na pana Kendricka a poté stočil pohled na ni „v jídelně hotelu Royal v New Orleans jsem zaslechl …… jak si jistí gentlemani povídají o Cotton Fields…..“ řekl John a zmlknul. Nechtěl se zaplétat do lží a proto odpověděl jen velmi stručně.
Slečna Duvallová se napřímila v ramenou a chladně se na Johna podívala „nemusíte mít obavy o mou útlocitnost nebo o to, že budu pohoršena tím, co uslyším. Vím moc dobře, co si majitelé ostatních plantáží myslí o mém nároku na plantáž Cotton Fields a o tom, kde je mé místo“ řekla a očividně si strohost jeho odpovědi vyložila jako rozpaky nad její situací „vím, že si všichni myslí, že jsem černošský bastard a jediný, kdo má nárok na plantáž je Steven Duvall a jeho rodina. Všichni stojí na jejich straně, všichni plantážníci a obchodníci, a všichni vyhrožují, že ode mě nikdo bavlnu nekoupí“
Pan Kendrick se natáhl ke slečně Duvallové a vzal její ruku do své. Přikryl ji dlaněmi a stiskl „drahá, nerozrušujte se. Soud rozhodl o tom, že jste právoplatnou dědičkou plantáže a nikdo Vám ji nemůže vzít. Nikomu nedovolím, aby Vám plantáž vzal a ublížil Vám“ řekl pan Kendrick procítěně a poté vtiskl na hřbet její ruky mlaskavý polibek.
John byl v rozpacích z takového teatrálního gesta, ale Valérie Duvallová ne. Výraz v jejím obličeji zněžněl. Stiskla panu Kendrickovi ruku a vděčně se na něho usmála „jste můj nejlepší přítel, nevím, co bych si bez Vás počala.“
„Samozřejmě mě potřebujete po svém boku, nejen jako právník a přítele, ale i jako manžela a milence“ pronesl pan Kendrick povýšeně „nikdo pro Vás není dost dobrý Valérie, pouze já.“
Johnovi málem poklesla brada překvapením a měl co dělat, aby nezůstal hledět na pana Kendrick s otevřenou pusou. Jeho mínění o sobě samém bylo ………. Tento muž o sobě a o svých kvalitách opravdu nepochyboval.
John si odkašlal, aby skryl rozpaky, a podíval se na slečnu Duvallovou „nebudu Vám lhát nebo něco předstírat. Slyšel jsem o Vaší situaci a o Vašem sporu o dědictví. Když jsem přijel do Ameriky, něco jsem zaslechl a můj přítel, pan Bell, mi pověděl podrobnosti, které znal. Do Ameriky jsem přijel pro bavlnu a koupím ji od toho, kdo mi nabídne dostatečné množství a podmínky, které mohu akceptovat. Pan Trump mi zatím nenabídl nic konkrétního, proto jsem si domluvil schůzku s Vámi, slečno Duvallová.“ John se na chvíli odmlčel a poté pokračoval „vím, že vlastníte tu největší přádelnu na severu Anglie, slyšel jsem o ní, i o Vašem otci, Charlesovi Fulhamovi. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale v obchodních kruzích byl znám jako čestný a poctivý obchodník. Přijměte mou upřímnou soustrast, slečno Duvallová.“
„Ach“ řekla Valérie Duvallová a na více se nezmohla. V jejích očích se zatřpytily slzy, když si vzpomněla na svou „matku a otce“, kteří nebyli jejími pokrevními rodiči, ale vychovali ji a měla je moc ráda. Najednou vypadala velmi zranitelně a křehce a John zapochyboval, zda bylo vhodné se o jejích rodičích – pěstounech zmiňovat.
Valérie se na Johna Thornthona nyní dívala jinak. Cítila se s ním podobně, jako s Margareth, která byla také Angličanka. Valérie v sobě nemohla potlačit to, že byla celý život vychovávána v Anglii a v Americe je teprve krátce. Každý, kdo měl něco společného s Anglií, v ní vyvolal vzpomínky a pocit sounáležitosti, jakoby patřili k sobě. Valérie zahnala chmury a oslnivě se na Johna usmála. John Thornthon, se svou nabídkou na odkoupení části sklizně, vnesl do jejího života naději na úspěch. Pokud se jí podaří odprodat část bavlny, bude mít hotovost, kterou bude moci použít na chod plantáže. Její přádelna v Anglii bohužel nevydělávala tolik, aby pokryla náročný rozpočet plantáže. „Pane Thornthone, spěcháte do New Orleans? Byla bych ráda, kdyby jste zůstal na oběd, abychom si mohli v klidu a beze spěchu pohovořit.“
John si s úlevou, ale skrytě, oddechl. Přece jen jeho poznámka o přádelně a Anglii měla účinek. Nechtěl hrát na city, ale přádelna Charlese Fulhama, a nyní Valérie Duvallové, byla největší v Anglii a spojenectví s majitelkou, a navázání obchodně – přátelských vztahů, by se mu velmi hodilo. Přece ale trochu zaváhal, když jí odpovídal „slečno Duvallová, byl bych velmi rád, kdybych mohl zůstat, ale paní Trumpová je rovněž na cestě do New Orleans. Jelikož cestujeme společně, nevím, zda by se zdržení na oběd slučovalo s jejími plány a programem v New Orleans.“
Valérie se na Johna usmála „s tím si nedělejte starosti. Jsem si jistá, že Margareth nebude vadit, když se zdrží na oběd, místo toho, aby pobíhala po krámech ve městě.“ Obrátila se na pana Kendricka „drahý příteli, zařídíte, aby byl oběd připraven i pro naše přátelé a spravíte paní Trumpovou a pana Bella o menší změně plánu?“
Pan Kendrick se rozzářil jako sluníčko „samozřejmě drahá Valérie, jsem Vám vždy k službám.“ Vyskočil z křesla a odcházel, aby zařídil co po něm Valérie žádala.
Za panem Kendrickem se zavřely dveře a slečna Duvallová se obrátila na Johna „někdy se zdá, že pan Kendrick je zde mnohem více pánem než já. Co se týká obchodních záležitostí, spoléhám na jeho úsudek a zkušenosti. Pokud by bylo potřeba něco zařídit nebo došlo k problémům, obraťte se na něho. Bude jednat s mou plnou podporou a souhlasem. Kdyby nebylo jeho, nikdy bych svou plantáž nezískala.“
„Ano slyšel jsem o Vašem soudním sporu a těžkostech“ řekl John pomalu. Připadalo mu divné mluvit s ní o ní, a říkat ji informace, které se dozvěděl od někoho jiného.
„Ano, nejste první ani poslední. Slyšeli o něm asi všichni“ kývla Valérie a poté se zeptala na něco jiného „jak velká je Vaše přádelna v Anglii?“ zeptala se Johna a John tak měl možnost rozpovídat se o tom, co měl nejraději, o tom, co byl celý jeho život.
Valérie poslouchala jeho vyprávění o přádelně a přemýšlela. Její přádelnu v Anglii stále řídí správce. Sice mu bezvýhradně důvěřuje, protože byl v přádelně předákem už v době, kdy ještě žil její „otec“ a ten s ním každodenní chod přádelny konzultoval, ale přece jen by neškodilo, kdyby měla v Anglii ještě jeden pár očí a uší, který by ji informoval o tom, jak to v přádelně funguje. Steven Duvall chtěl svou plantáž za každou cenu zpátky a neštítil se ničeho. Když se ji přímo pokusil připravit o život, nebyl by pro něho problém, aby poslal své pomocníky do Anglie, a ti by se postarali o to, aby její přádelna vyhořela. Její úspěch na plantáži v Americe ještě pořád závisí na tom, že její přádelna v Anglii prosperuje a ona ziskem z přádelny dotuje chod plantáže. Pokud se jí nepodaří prodat letošní sklizeň a nedostane peníze z Anglie, bude muset plantáž prodat, a o to se Steven Duvall snaží. Snaží se jí dostat na lopatky a získat plantáž zpět. Podle závěti jejich otce, Henryho Duvalla, byla právoplatným dědicem plantáže Valérie, ale všechnu hotovost, která byla na účtech v bance získal jeho syn Steven Duvall. Valérie tak měla plantáž a pozemky, ale neměla hotovost, kterou potřebovala na chod plantáže. Tohle byl její hlavní problém a všichni o něm věděli.
Za každou cenu musí prodat bavlnu panu Thornthonovi. Hlavně se ale musí postarat o to, aby byl jejich obchod držen v tajnosti. Pokud by se rozneslo, že má zájemce o bavlnu, Steven Duvall by byl schopen celý náklad bavlny ještě před tím, než odpluje do Anglie zničit. Tohle byl další problém, který bude muset vyřešit. Bude muset bavlnu pro pana Thornthona nějakým způsobem ochránit a bezpečně dopravit do Anglie, protože teprve až bude bavlna v Anglii, dostane za ní zaplaceno.
Valérie měla někdy dojem, že se točí v začarovaném kruhu a není z něho cesty ven. Jakoby se proti ní všechno spiklo. Jediný, komu může bezvýhradně věřit, že bavlnu ochrání a doveze ji bezpečně do Anglie je kapitán Melville. Valérie si povzdechla. Pokud chce zachránit plantáž, nezbude jí nic jiného, než zajet do New Orleans a požádat kapitána o pomoc. Bude muset spolknout svou hrdost …….. Bude to poprvé co s ním promluví, poprvé po několika měsících, poprvé od té doby, kdy ji vytrhl srdce z těla a zašlapal ho do prachu. Nejhorší na tom je, že ho i po tom všem pořád miluje a je schopna mu to odpustit. Jediné, co mu nedokáže odpustit je to, že neustále trvá na tom, aby plantáž prodala a žila s ním. Plantáž je to, co je neustále rozděluje, co stojí mezi nimi. Plantáž a jeho paličatost a neschopnost ji podporovat v tom, o co usiluje. Nechápe, jak může vykládat o tom, jak ji miluje, a zároveň ji odmítá podporovat, a tvrdohlavě vyžaduje, aby bylo po jeho.
Valérie se zadívala na pana Thornthona a hlavou ji proběhla ještě jiná myšlenka. Co když je pan Thornthon spojencem Stevena Duvalla? Co když je zde jen proto, aby ji nějakým způsobem doběhli? Pan Thornthon nutně potřebuje levnou bavlnu a Steven Duvall by byl schopen mu ji dodat, za podmínek, které by mohly vyhovovat oběma stranám. Nejlepší bude, když pana Thornthona a pana Bella pod záminkou obchodu zdrží na plantáži a pana Kendricka pošle do New Orleans, aby je oba dva prověřil. Po dobu než se pan Kendrick vrátí zpět, je bude mít na očích a pokud nejednají čistě, pan Kendrick to jistě zjistí.
Spokojená s tím, jak to naplánovala, se na Johna Thorthona usmála ještě oslnivěji. Pokud bude muset použít své ženské zbraně, aby dosáhla svého, bezpochyby je použije.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Lena]

tak jsem se zase na chvilku začetla ... zdá se mi to, nebo John skutečně potkal Margareth? No nechám se překvapit. Na štěstí tu mám pár kapitol skluz, tak nemusím čekat.
Ohledně plantážnicko-kapitánské romance... to jsem netušila, že je to je na motivy nějaké knihy, takže pardon To chápu, že když se příběh románu převypráví v jednom odstavci, tak je to st divočina Ale když říkáš, že kapitán nebyl zase až tak opilý a Johna znalý, aby mu všechno vyklopil, tak se mi zdá, že mu i tak toho vyklopil příliš mnoho Ale to neva, momentálně mě stejně zajímá spíš John, než kapitán
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[Ali]

[Ali]

11. kapitola Touhy a sny
John sledoval oslnivý úsměv slečny Duvallové a znejistěl. Dává mu tak najevo svou přízeň? Už nějakou dobu se na něho dívá dost divně. Byl zaujatý vyprávěním o své přádelně, takže si toho nejdříve nevšiml, ale posléze ano. Jen doufal, že o něj nemá zájem jako o muže, protože to by vše zkomplikovalo. Nechtěl se dostat do sporu s panem Kendrickem, natož s kapitánem Melvillem.
Do salónu vstoupil pan Kendrick a usmál se na Valérii „paní Trumpová souhlasila s tím, že se zdrží na oběd. Nemá v New Orleans nic tak naléhavého, co by nemohlo počkat a u švadleny má domluvenou zkoušku až na odpoledne“ poté se obrátil na Johna „pane Thornthone, paní Trumpová a pan Bell, na Vás čekají v zahradě.“
„Děkuji Vám, podívám se za nimi“ řekl John a uklonil se slečně Duvallové „uvidíme se u oběda“ a odešel.
„Neměl jsem tušení, že chceš, aby zůstali na oběd“ řekl pan Kendrick Valérii.
Valérie se nejdříve podívala na zavřené dveře, kterými John odešel, poté se obrátila na pana Kendricka „chtěla bych, aby zůstali ještě déle.“
Pa Kendrick povytáhl obočí a posadil se do křesla. Přehodil si nohu přes nohu a tázavě se na ni podíval „jaký máš plán, drahá Valérie?“
Valérie se na něho pousmála „chtěla bych, aby zůstali déle, pokud je to možné. Pokud budou souhlasit, že zůstanou, po obědě se vymluvíš na další důležitou pracovní schůzku. Odjeď do New Orleans a prověř, jestli nejsou ve spojení se Stevenem Duvallem. Pokud nebudou souhlasit, a nebudou chtít zůstat na plantáži, pojedeš za nimi do New Orleans a necháš je sledovat. Pravděpodobně bydlí v hotelu Royal, když se o něm pan Thornthon zmiňoval. Zjisti vše, co se dá. Steven Duvall ví, že nutně potřebuji hotovost, tudíž prodat letošní sklizeň. Pan Thornthon zase nutně potřebuje levnou bavlnu. Byla bych nerada, kdyby se ti dva spolu domluvili a nachystali na mě nějaký podraz.“
Pan Kendrick se na Valérii zazubil, ale jeho úsměv připomínal úsměv krokodýla, který spatřil kořist „je vidět drahá, že ses ode mě naučila hrát tvrdě. Už jsem udělal nějaká opatření, když mi přišel dopis s žádostí o schůzku. Máš pravdu, bydlí v hotelu Royal, protože ten hotel patří panu Bellovi. Pan Thornthon a pan Bell přijeli do hotelu ve stejný den, pan Thornthon o něco dříve. No a neuhodneš, kdy to bylo …“ řekl pan Kendrick a vytvořil dramatickou pauzu. Valérie naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči „kdy?“
„V den, kdy v New Orleans zakotvila Alabama. Pan Thornthon připlul z Anglie na Alabamě. Ředitel hotelu to ví jistě, protože mu zavazadla do hotelu přivezl Timy, a ten hoch čekal, až bude apartmá připraveno, aby mohl přivést pana Thornthona, který byl mezitím s kapitánem Melvillem na River Queen“ řekl pan Kendrick a nechal svá slova doznít.
Valérie se prudce postavila a přimhouřila oči „v jídelně hotelu Royal v New Orleans jsem zaslechl …… jak si jistí gentlemani povídají o Cotton Fields…“ opakovala jedovatě Johnova slova o tom, kde slyšel, že prodává bavlnu. „takže nejsou ve spojení s Duvallem, ale s kapitánem !?!? Zajeď na River Queen a dostaň z kapitána Melvilla všechno, co ví“ přikázala panu Kendrickovi. Poté se otočila a odkráčela pryč. Bouchla dveřmi a na rtech pana Kendricka se objevil „úsměv“. Do ticha salónu zlověstně zašeptal „s chutí si toho bastarda podám. Zaplatí za všechno, co Ti udělal, a pak konečně budeš moje.“

John kráčel směrem k lavičce, na které seděla Margareth s panem Bellem a něčemu se společně smáli. John se zastavil tak daleko, aby se na ni mohl nerušeně dívat. Když ji viděl usměvavou a uvolněnou sedět na lavičce spolu s panem Bellem, zatoužil být na jeho místě. Chtěl tak sedávat vedle ní a spolu s ní se smát. Až do teď si neuvědomoval, co mu v životě chybí, do teď to nepostrádal. Nijak nevyhledával společnost žen, protože mu to připadalo jako ztráta času, který by mohl věnovat něčemu užitečnému. Netoužil poslouchat nářky a stížnosti, že se ženě dostatečně nevěnuje, je pořád v práci a myšlenkami se neustále zabývá přádelnou. Až do té doby, než poznal Margareth. S ní by byl ochoten večer sedávat na pohovce v salónu a vyprávět jí o událostech dne, protože věděl, že zatímco by vyšívala, trpělivě by mu naslouchala. Zatoužil s ní sedávat na lavičce pod stromem, držet ji za ruku a smát se spolu s ní. Chtěl se dívat na její usměvavou tvář, chtěl se s ní ráno polibkem rozloučit a večer polibkem přivítat. Netušil, jak přišel na tyhle romantické, lehce naivní myšlenky, protože byl prakticky založený člověk. Kdyby mu před pár týdny někdo říkal, že bude toužit po ženě a manželském životu, s chutí by se zasmál jeho bláznivým představám. V srdci ho zabolelo, když si uvědomil, že tyhle bláznivé představy nebude moci uvést do reality.
Margareth si všimla, že stojí opodál a otočila k němu hlavu. Usmála se na něho a úsměv se jí odrážel v očích. John se uvolnil a pomalu šel směrem k lavičce. Na tváři se mu usadil spokojený výraz a do očí se vkradla radost z toho, že zůstanou na oběd na Cotton Fields, a že ji bude mít ještě nějakou chvíli pro sebe. Věděl, že by své pocity neměl dávat tak veřejně najevo, ale tady nebyla na Trumpově plantáži, tady byla na neutrálním území a byla jeho. Netušil, co ona cítí k němu, přesto doufal v něco víc než jen ve formální zdvořilosti.

Margareth koutkem oka zachytila nějaký pohyb a otočila hlavu směrem k domu. Na chodníku stál John Thornthon a díval se na ni. Margareth si znovu uvědomila, že v jeho očích vidí to, co v očích svého manžela ne. V očích jejího manžela není ta radost z toho, že ji vidí, jako v očích pana Thornthona. V jeho očích vidí teplo, obdiv, lásku. Margareth strnula nad tím, co se jí vkradlo do mysli. To přece není možné, vždyť se vůbec neznají, vždyť ….. je vdaná. Její myšlenky přerušil pan Thornthon, který se pomalým krokem vydal směrem k lavičce. Nedokázala se obrátit zpět k panu Bellovi a pokračovat v rozhovoru. Seděla otočená směrem k Johnovi a prohlížela si ho. Je vysoký, ale svrchník mu dokonale padne. Určitě je šitý na míru. Zauvažovala nad tím, jestli jsou jeho široká ramena dílem přírody nebo za to vděčí šikovnému krejčímu a vycpávkám. Kráčel směrem k ní a ona musela obdivovat, jak nenuceně se pohybuje. Pohyboval se s ladností divoké šelmy, přesto opanoval a podmaňoval si prostor, kterým procházel …... a nespouštěl z ní oči. Měla pocit, že všechno kolem nich zmizelo a ona se v jeho očích utopila. Rychle se vzpamatovala a prohlížela si jeho uvolněnou tvář. Jednání s Valérií Duvallovou proběhlo asi dobře, protože se mírně usmíval. Tmavé, na krátko ostříhané vlasy mu čechral vítr, a i když bylo teprve poledne, bradu a čelisti měl ztmavlou rašícím strništěm.
John došel až k Margareth a nabídl ji ruku, aby jí pomohl vstát. Margareth vložil svou ruku do jeho a tělem jí projelo teplo. Sklopila oči k zemi a vstala. Když zvedla hlavu a podívala se na Johna Thorthona, viděla, že jeho oči potemněly. Překotně stáhla svou ruku z jeho dlaně a on tu svou svěsil podél boku. Stále se na ni díval, když říkal „slečna Duvallová byla tak laskavá a pozvala nás na oběd.“
„Ano, říkala jsem panu Kendrickovi, že nemám v New Orleans nic tak důležitého, abych nemohla zůstat na oběd“ řekla tiše Margareth.
„V tom případě dovolte, abych Vás doprovodil do jídelny, madam“ řekl John zdvořile a nabídl ji rámě. Margareth se do něho zavěsila a společně odcházeli do domu …… nikoho jiného si nevšímali.

Pan Bell seděl na lavičce s rukama založenýma na hrudi a spokojeně se usmíval. Udělal dobře. Margareth si sice ještě neuvědomuje, proč to udělal, ale byl rád, že se tak rozhodl. Třeba jim to pomůže nalézt východisko ze současné, pro ně momentálně bezvýchodné, situace. Margareth je natolik poslušná a oddaná, že by nedokázala opustit svého manžela ….. a John Thornthon je čestný muž a nedokázal by si Margareth vydržovat jen jako milenku. S tím by se nesmířil, na to ho znal dostatečně dlouho. Vzpomněl si na jeho rozpaky, když mu Thomas Trump junior nabídl svou „čajovou komornou“. Pan Bell si byl jistý tím, že John Lily odmítne. Panu Bellovi však zajiskřilo v očích zlomyslností a smíchem, když si představil Johnovu reakci, kdyby se mu nabídla sama Margareth. Byl by ochoten vsadit svůj hotel v New Orleans na to, že by to John vzdal, porušil by všechny své zásady a přesvědčení, a neměl by sílu Margareth odmítnout. Samozřejmě by nikdy neudělal první krok k tomu, aby se sblížili. Pan Bell ale viděl vzájemnou přitažlivost a Margareth se mu, po jeho naléhání, přiznala k tomu, že v manželství s panem Trumpem není šťastná. Stačilo by Margareth jen trochu popostrčit, popíchnout a mohla by nalézt štěstí. Sice jen dočasné, ale život je krátký, to on věděl velmi dobře. Pokud by se Margareth rozhodla, že Johna svede, bezpochyby by se jí to podařilo.

Po obědě se dámy odebraly do salónu a pánové do knihovny. Margareth se s Valérií usadily do křesel a jakmile služebná odešla, Valérie se na Margareth usmála „konečně jsme samy dvě, takže povídej.“
Margareth si zamíchala v čaji cukr a překvapeně se na Valérii podívala „o čem?“
„Ale no tak Margareth, nedělej ze sebe hloupou. Povídej o panu Thornthonovi“ pobídla ji Valérie a hořela nedočkavostí.
„Přijel do Ameriky, aby koupil bavlnu …..“
„Mar-ga-re-th“ pronesla Valérie se smíchem „dobře víš, že na tohle jsem se neptala. Je ženatý?“ ptala se se zájmem.
Margareth se na ni chladně podívala „myslela jsem, že stále miluješ kapitána.“
„Samozřejmě, že miluju kapitána“ řekla Valérie „kvůli tomu jsem se na to neptala. Ptala jsem se kvůli Tobě, hlupáčku“ usmála se Valérie na Margareth.
„Kvůli mně? Proč kvůli mně? Jsem přece vdaná“ ptala se překvapená Margareth.
„Ano, to ano“ souhlasila Valérie a pokračovala „ale doufám, že taky nejsi slepá a vidíš, jak se na Tebe John Thornthon dívá.“
„Jak se na mě dívá?“ zeptala se Margareth a čekala na to, co jí Valérie řekne. Byla zvědavá ….
„Jak? Jako bys byla jediná žena na světě …. Jakoby se nemohl dočkat toho, až Tě zatáhne do ložnice a tam z Tebe strhá korzet“ řekla Valérie s obočím zdviženým.
„Děláš si legraci?“ zeptala se zaskočená a zrudlá Margareth. Přesto ji Valériina slova potěšila.
„Ne, nedělám“ řekla Valérie a zvážněla „a pokud nejsi hloupá a slepá, musela sis toho také všimnout. Takže se ptám, co s tím uděláš?“
„Já?“ zarazila se Margareth „Nic.“
„Chceš mi říct, že dáš přednost studené, prázdné posteli před tím, že bys v ní mohla být s někým, jako je on?“ zeptala se Valérie a zakroutila hlavou „je vidět, že jsi už dlouho vdaná.“
Margareth se naježila „nemyslím si, že Tobě prospělo, když jsi vlezla do postele s kapitánem“ vyhrkla dříve, než si to stihla rozmyslet.
Valérie zvedla obočí „myslíš, že kdybychom byli manželé, tak by mě s tou soudcovou courou nepodvedl? Tím si nejsem tak jistá.“
Margareth zrudla „promiň, že jsem byla hrubá. Já jen nevím ……“
Valérie se naklonila k Margareth a uchopila ji za ruku „Margareth, jsi vdaná za muže, který je tak starý, že by mohl být Tvůj otec. Ne, je tak starý, jako byl Tvůj otec. Nevykládej mi, že Tě jako muž v posteli uspokojuje. Pokud řekneš, že ano, budu si myslet, že ses zbláznila.“
Margareth nic neříkala a sklopila hlavu k zemi. Valérie pustila její ruku a opřela se o opěradlo křesla „kapitán Melville je stejný bezcharakterní lump, jako všichni ostatní. Je to sebestředný, arogantní, nafoukaný chlap, který chce, abych ho na slovo poslouchala, aby jeho slovo byl zákon. Nechce připustit, že mám právo a nárok na plantáž a odmítá mě podporovat. Pořád trvá na tom, že mám plantáž prodat a žít s ním. Já s tím nesouhlasím, ale vím, že ho miluju a on miluje mě. Nelituji toho, že jsem se s ním milovala, protože to bylo to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.“
Margareth se na ni překvapeně podívala „miluješ ho přes to, že Tě podvedl s dcerou soudce?“
„Ano“ řekla Valérie „přes to všechno ho miluju“ nadechla se a pokračovala „kdyby byl Mathew ve vězení a já bych ho mohla dostat z vězení ven tím, že se vyspím se soudcem, udělala bych to.“
„Ale to přece….“ Řekla Margareth.
„Co? Je nemorální? Špatné?“ ptala se Valérie „ano, je to možné. Ale stejně bych to udělala, kdybych mu tím mohla zachránit život. Mathew to udělal také proto, aby mi zachránil život, aby mě dostal z vězení a nepověsili mě za pokus o vraždu Stevena Duvalla, i když jsem se ho nepokusila zabít. Já jsem byla tak hloupá, že jsem pátrala po tom, co mohlo ovlivnit soudce a kdo mu donesl pravdivé informace a ne ty snůšky lží, kterými ho krmil Steven Duvall. Když jsem zjistila, že to byla soudcova dcera, měla jsem to nechat být. Ne, já jsem se v tom naopak šťourala tak dlouho, než jsem zjistila, jak to doopravdy bylo. Když jsem zjistila, že se zná s Mathewem, zaslepila mě žárlivost …… a když pan Kendrick zjistil, že soudcova dcera má schůzku s Mathewem v jejím letním sídle, byla jsem tak hloupá, že jsem tam jela a načapala je spolu přímo v posteli.“ Valérii ztvrdla čelist a zahleděla se z okna. Potom se obrátila na Margareth a pokračovala „nejdříve mi bylo hrozně, chtěla jsem je zabít, oba dva a pak sebe. Teď, s odstupem času, to chápu. Chápu, proč to udělal a udělala bych to stejné pro něho, protože ho miluji.“
Margareth se na Valérii dívala a bylo jí jich obou líto. Oba dva se velmi milovali, ale osud jim do cesty postavil několik překážek. Oba dva ale byli natolik hrdí, že nedokázali jeden druhému přiznat pravdu. Margareth věděla, že to, co jí Valérie přiznala, nikdy nepřizná kapitánovi. Proto se pohybují v začarovaném kruhu, protože ani jeden neumí udělat první krok ke smíření a pak se domluvit na kompromisu. Tolik času promarní …….
Margareth se zamyslela nad svou situací. Provdala se za muže, který byl otcův přítel a byl starý jako její otec. Nebyla už panna, na to byla vdaná dlouho. Přece jen ale věděla, že její manželství není to pravé, ale nevěděla, co přesně ji chybí.
Když se ona a její otec přistěhovali do Ameriky, a začali se společensky stýkat s panem Trumpem, velmi si ho oblíbila. Proto jí nepřipadalo divné, když ji po smrti jejího otce požádal o ruku, i když byl o tolik let starší. Věděla, že jediná její možnost je vdát se. Nikdo jiný než pan Trump ji však ve společnosti New Orleans nezaujal. Ani jeho syn. Kdysi uvažovala nad tím, proč jí nepožádal o ruku Thomas Trump junior, ale pak myšlenku pustila z hlavy. Vzala si pana Trumpa, který ji zajistil budoucnost, postaral se o ni. Nenapadlo ji, že mohla od života chtít více. Hezkého, mladého muže, lásku, děti, vzrušení a smích, dokud nepoznala Johna Thorthona. Když ho poznala, už pochopila, co ji v životě chybí, o co je ochuzená. S panem Trumpem pravděpodobně nikdy nebude mít děti. Byla vdaná už přes rok a Pán Bůh ji v tomto ohledu nepožehnal. A ona by tak moc chtěla hezké, tmavooké, tmavovlasé děvčátko, které by mohla s láskou objímat a dívat se, jak vyrůstá. John Thornthon by byl dobrý otec. Dovedla si ho představit, jak houpá na kolenou jejich dceru, objímá ji a dává jí pusinku do vlásků. On by se jistě nestyděl dát najevo city, které by choval ke svému dítěti, tak jako ostatní muži.
Margareth se podívala na Valérii a oči se jí zalily slzami. Valérie se k ní naklonila „co se stalo?“
„Tak hrozně moc bych chtěla dítě“ vyhrkla Margareth a po tváři jí stékaly slzy „a s manželem dítě nikdy nebudu mít. Už jsem vdaná tak dlouho ….. a nic.“
„Ach, drahá, ani nevíš, jak moc Ti rozumím“ řekla Valérie s porozuměním ženy, která by také chtěla milujícího manžela a rodinu. Pohladila Margareth po tváři a pozvedla jí bradu nahoru. Potom se na ni zadívala „Tvůj muž už dědice plantáže má. Dej na mou radu, a pokud chceš dítě, opatři si ho někde jinde než v manželském loži. Podívejme se pravdě do očí. Jsi vdaná za starce, a sama nemládneš. Uchop příležitost za pačesy. Ulov Johna Thornthona dokud je tady. Za chvíli odjede do Anglie a už ho nikdy neuvidíš !“
„Ale jak ?!? Přece si nemyslíš, že za ním půjdu do hotelu !“ zeptala se vyděšeně Margareth.
Valérie se na ni usmála „budeš mít příležitost, to nechej na mě.“
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Ali]

12. kapitola Ples
Muži se přidali k ženám v salónu. Sotva se usadili, obrátila se Valérie na pana Thorthona a pana Bella „zrovna jsme s Margareth probíraly ples u Waldorfů. Předpokládám, že se také zúčastníte.“
„Ples?“ zeptal se John opatrně a tázavě se podíval na pana Bella. Byl začátek července a to byla dost podivná doba na pořádání plesu.
„Není to ples v pravém slova smyslu“ odpověděla Margareth „ale spíše zahradní slavnost s tancem a občerstvením.“
„Aha“ odpověděl John. Tak proto ta návštěva švadleny a ševce, pomyslel si.
„Nejsem si jistý, jestli v tu dobu budu ještě v New Orleans …..“ řekl John vyhýbavě.
Valérie ho nenechala domluvit „ples je tuto sobotu. To jistě v Americe budete“ řekla rezolutně.
„Obávám se, že nebudeme moci přijít, jelikož jsme nedostali pozvánky“ řekl John a podíval se nejdříve na Valérii, poté na Margareth. Představa účasti na plesu ho vyvedla z míry a absence pozvánky byl velmi pádný, přesto vhodný důvod plesu se neúčastnit.
Než stihl kdokoliv cokoliv říci, ozval se pan Bell „samozřejmě, že máme pozvánky, jen jsem Vám to milý příteli opomněl říci. Bylo toho tolik, že jsem na to pozapomněl. Bude nám potěšením se s Vámi, dámy, setkat na plese.“
John se podíval na pana Bella, ale jeho tvář byla nečitelná. Obrátil se zpátky na Valérii a Margareth „bude mi potěšením“ řekl John. Pohledem se zastavil u Margareth a zdálo se mu, že lehce zčervenala a poté sklopila oči.

John měl v poslední době pocit, že se ocitá v situacích, které neplánoval a nemůže nijak ovlivnit, jestli se přihodí nebo ne. Jako by byl vtahován do něčeho, co není schopen ovládat a změnit.
Tak se jedné červencové soboty ocitl, oblečen do slavnostního oblečení, na prahu impozantního domu, ve kterém se pořádal ples. Už jen samotné slovo ples v něm vždycky vyvolávalo zděšení a stres, protože na plese se od něho očekávalo, že bude tančit. Za svých mladých let několik plesů absolvoval, ale více méně nedobrovolně. Účastnil se jich jen proto, že nebyl schopen své matce a Fanny odmítnout doprovod. Dostával se do nepříjemné situace, když před ním Fanny stála a škemrala, aby je na ples doprovodil, aby měla s kým tančit. John nedokázal jejím prosbám a vilným pohledům odolat, obzvlášť když ho jeho matka obdařila hrdým pohledem a chválou „jak mu to ve společenském obleku sluší“. Když v očích své matky viděl hrdost nad tím, jakého má syna, neodolal a souhlasil s tím, že je bude doprovázet, aby se matka mohla svým synem pochlubit.
John to ale snesl jen párkrát. Pak už odmítl chodit do společnosti jen proto, aby se stal kořistí pro vdavek chtivé slečny nebo zábavou pro ženy, které se ve svých domluvených sňatcích nudily, a hledaly milence a povyražení kde se dalo. Tohle nebyla Johnova parketa. Na jednom plese měl dost velký problém, aby se dostal ze spárů jedné dámy, která ho urputně pronásledovala celý večer, i když ji zdvořile, ale přesto jasně odmítl dělat jakoukoliv společnost. Po této zkušenosti měl s matkou vážný rozhovor na tohle téma. Jeho matka to naštěstí pochopila a přestala ho nutit chodit na plesy a doprovázela Fanny v honbě za vhodným ženichem sama.
Ale přesto dnes John stál na prahu domu, ve kterém se konal ples, a téměř nemohl ovládnout jisté očekávání. Pan Bell stál vedle něho a podával majordomovi pozvánku, na které bylo jeho jméno. Pravděpodobně nikdo nepředpokládal, že si pan Bell jako svůj doprovod přivede svého obchodního partnera a přítele, ale na pozvánce nebylo napsáno, že se má dostavit se ženou, tak proč by nemohl přijít s mužem, když to všem vyhovovalo.

Když madam Waldorfová, paní domu a hostitelka, ve dveřích svého salónu, po boku pana Bella spatřila muže, byla více než potěšena. Mladých mužů účastnících se zahradních slavností bylo velmi málo, proto byla velmi ráda, že s panem Bellem přišel mladý, vysoký, atraktivní muž. Potutelně se usmála, když si uvědomila, jaký rozruch to způsobí mezi přítomnými dámami a jejich dcerami. Získat pro svůj ples nebo slavnost nový objev, obzvlášť objev vhodný na ženění, bylo terno. O jejím plesu se díky tomu bude mluvit velmi dlouho. Madam Waldorfová předpokládala, že ten muž je svobodný, když přišel spolu s panem Bellem. Kdyby byl ženatý nebo zasnoubený, zcela jistě by přišel se svou manželkou nebo snoubenkou, protože pozvánky na plesy a slavnosti konané v domě Waldorfů, se neodmítají. Je to stejné, jako byste v Londýně dostali pozvánku na ples k Almackům.
Madam Waldorfová si byla vědoma svého postavení mezi smetánkou nejen v New Orleans. Díky svému, řekněme pokročilejšímu věku, a postavení si mohla dovolit cokoliv, i menší výstřednost. Dnešní výstředností bylo boa z barvených pštrosích per, které stálo malé jmění, a přece se hodilo k večerní toaletě a Waldorfovým diamantům, které měla na sobě, a dokonale upraveným stříbrným vlasům.
Madam Waldorfová byla ale dáma každým coulem. Seděla ve svém oblíbeném křesle v salónu a vítala návštěvníky. Její vystupování bylo hodno královny.
Pan Bell spolu s Johnem počkali, až nápor hostů před křeslem majitelky prořídne a teprve poté před ni předstoupili. Pan Bell se usmál a uchopil ruku madam Waldorfové „madam, musím Vám poděkovat za pozvání, je mi ctí, že se mohu zúčastnit plesu, který dnes pořádáte. Dovolte mi, abych Vám představil svého přítele Johna Thornthona.“
Madam Waldorfová se na pana Bella usmála „jsi pořád stejný ….. později si promluvíme.“ Tím propustila pana Bella ze „svých služeb“ a věnovala se Johnu Thornthonovi. Pozorně si ho prohlédla od hlavy až k patě a neshledala na jeho vzhledu nejmenší chybu. Spokojeně pokývala hlavou a zeptala se „odkud pocházíte, pane Thornthone?“
„Z Anglie, madam“ řekl John Thornthon a málem se uklonil.
Madam Waldorfová krátce pokynula hlavou a obrátila pozornost k lidem, kteří stáli za Johnem.
Pan Bell a John odstoupili od madam Waldorfové a vmísili se do davu. Lokajové roznášeli pití a pan Bell sáhl po sklenkách se šampaňským. Jednu si nechal a druhou podal Johnovi. Pozvedl ji k přípitku „na zdraví“.
John přípitek opětoval a obrátil se směrem k davu lidí, kteří se tísnili v místnosti. Aniž se na pana Bella podíval, zeptal se ho „můžete mi prozradit, co tady děláme?“
Pan Bell se usmál „já obnovuji staré kontakty a Vy navazujete nové známosti.“
John střelil po panu Bellovi pohledem „s madam Waldorfovou?“
Pan Bell se ušklíbl „ano. Je to velmi mocná žena. Má mnoho kontaktů, které by se Vám mohly hodit. Kromě toho je to šarmantní žena a je středem společnosti. Má vždycky ty nejčerstvější informace, a je to výborná hostitelka a společnice.“
„Vypadá jako královna“ prohodil John a pohledem zalétl k madam Waldorfové.
Pan Bell se usmál „ano, to ano. Ale ona nejen, že tak vypadá, ale ona je královnou“ a díval se na madam Waldorfovou, která přijímala další hosty. V jeho hlase byl cítit zvláštní podtón. Něco, co Johna přinutilo podívat se nejdříve na pana Bella a poté na madam Waldorfovou. Oba dva byli přibližně stejně staří, a podle poznámky, kterou pronesla madam Waldorfová a vzhledem k tomu, že panu Bellovi tykala, John usoudil, že se znají dlouho.
Pan Bell si odkašlal a obrátil pozornost k Johnovi „tančíte rád?“ zeptal se. Nemusel se ptát, protože z Johnova obličeje bylo možno vyčíst, že ho už jen samotný dav lidí znervózňuje.
„Netuším, jaká je správná odpověď na tuto otázku, proto nebudu lhát nebo si vymýšlet a řeknu, že „ne“.“
Pan Bell se zasmál „myslel jsem si to.“
„Proč tu tedy jsme?“ zeptal se John znovu.
„Pro tohle“ řekl pan Bell a kývl hlavou ke skupince žen. Skupinka žen se skládala z matek a jejich dcer. Matky seděly na židlích, které byly ustaveny podél stěny. Ústa a část obličeje si zakrývaly vějířem, aby nebylo možno sledovat, o čem hovoří. Přesto bylo všem jasné, že klevetí. Kolem nich se shlukly jejich dcery, které štěbetaly a nepokrytě sledovaly všechny muže v místnosti a hodnotily je. Momentálně byla jejich pozornost soustředěna na Johna, protože on byl novou rybou ve starém rybníku.
John se k ženám obrátil, a jakmile to slečny zjistily, začaly se chichotat a červenat, přitom většina na Johna dělala oči, aby se dostatečně zviditelnily a on si jich všiml.
John zachoval neutrální tvář a obrátil se k panu Bellovi „kvůli tomu jsem nemusel jezdit do Ameriky. To jsem mohl zůstat v Anglii a spolu s matkou se účastnit honů na manžela“ řekl znechuceně.
Pan Bell pokýval hlavou „to sice máte pravdu, ale tyhle slečny jsou přesto jiné.“
John vrhl na pana Bella pochybovačný pohled „mohl byste mi prozradit, v čem jsou jiné? Kromě toho, že jsou odhodlané za každou cenu ulovit bohatého manžela do konce sezóny?“
„Ony neloví bohatého manžela, ony loví mladého manžela, protože většina těch dívek jsou dcery plantážníků a jsou bohaté dost“ řekl pan Bell „no a Vám by se bohatá nevěsta hodila, příteli. Obzvlášť taková, jejíž tatínek vlastní plantáž. Vy byste do manželství přinesl přádelnu, ona bavlnu a věno …… samozřejmě čím větší věno, tím lepší. Výhodný obchod pro obě strany“ zhodnotil pan Bell situaci.
John se nevěřícně podíval na pana Bella „to nemyslíte vážně !?!? To si z nich mám vybírat jako z hus na trhu?“
Pan Bell pokrčil rameny „nebyl byste první, ani poslední. Většina sňatků se uzavírá s finančních důvodů. Kromě toho všechny jsou mladé, dychtivé po muži. Neříkejte, že Vás ani jedna z nich nezaujala. Pro muže není dobré, když je sám. Muž potřebuje ženu, která mu vytvoří rodinu, dá mu děti, a zahřívá postel. Nepodceňujte tělesnou lásku, to je ta lepší část manželství.“
„Hmm a proč jste se Vy neoženil, když má manželství tolik výhod?“ zeptal se John tvrdě.
Pan Bell po něm střelil pohledem „bod pro Vás.“
Na pokračování diskuze o výhodách manželství nebyl prostor, protože v davu lidí to zašumělo a všichni obrátili pozornost ke vstupu do salónu. Ve dveřích se totiž objevila Valérie Duvallová v doprovodu pana Kendricka, a strhla na sebe veškerou pozornost. Salónem se nesly tlumené hlasy, které byly dosti hlasité, aby všichni v okolí věděli, jaký má dotyčný názor na dvojici, která vstoupila, a na nevhodnost jejich účasti na plesu mezi společenskou smetánkou.
John byl znechucen řečmi, které vedli lidé stojící kolem něho, a pozorně se podíval na Valérii. Jestli si byla vědoma toho, jaký rozruch vyvolala nebo ne, nedala to na sobě znát. Vznešeně proplouvala mezi lidmi až k madam Waldorfové, samozřejmě s hrdě se tvářícím panem Kendrickem po boku, jehož oděv opět zářil jasnými barvami a vyjímal se tak mezi ostatními hosty.
„Hmmm, ta neví, kde je její místo. Někdo by ji měl vysvětlit, že černošští bastardi se hodí jen na robotu na poli. Ale u ní by to bylo škoda, s takovou kůží ….. pro ni bych měl lepší práci. Zahřívala by mi postel a já bych jí ukázal jak …….“ Ozval se muž stojící za Johnem. Jeho monolog, kterým promlouval k dalším mužům o Valérii Duvallové, pokračoval oplzlými podrobnostmi, což Johna tak otrávilo a znechutilo, že se obrátil na pana Bella „budu v hotelu, nashledanou.“
Vyhledal lokaje a postavil sklenku se šampaňským na tác. Prošel mezi lidmi až do zadního pokoje a na terasu, která vedla na zahradu. Na terase se zastavil a zhluboka se nadechl.
Venku už bylo tma a jeho siluetu ozařovalo jen světlo lamp z pokoje. Stál zády k místnosti, takže mu nebylo vidět do obličeje, až teprve tehdy, když se pootočil. Poté světlo osvítilo jeho profil. Ve tváři mě napjatý výraz, který ještě podtrhovaly sevřené čelisti, když se snažil ovládnout své znechucení. Párkrát se nadechl a pomalu se uvolňoval. Na terasu bylo slyšet hudbu, protože hudebníci začali hrát k tanci. John popošel blíže k okraji terasy. Rukama se opřel o balustrádu a zadíval se do tmy, která zahalovala zahradu. Moc toho neviděl, pouze růže, které byly vysázeny poblíž terasy, a na které ještě dopadalo světlo z oken domu. Ostatní už bylo úplně ve tmě. Chvíli se rozmýšlel, jestli se má jít projít do zahrady, aby zahnal svou rozmrzelost nebo jít do hotelu a tam si dát sklenici whisky před spaním. Obvykle nepil, ale dneska měl dojem, že pro sklenici jantarové tekutiny by byl schopen zabít. Potřeboval uvolnit nahromaděnou energii a zoufalství, a doufal, že alkohol by mu mohl pomoci.
Už už se otáčel zpátky k domu, když se ze stínu ozval ženský hlas „měl byste se jít podívat do zahrady. O něco dále je jezírko, které je pro hosty osvětleno loučemi.“ Žena jako by věděla, na co myslel.
John se obrátil směrem za hlasem, ale neviděl ji. Jen podle hlasu poznal, že je to ona. Až když udělala krok ze stínu, světlo ozářilo její obličej a postavu v krásných bílých večerních šatech. John neměl slov, tak byl ohromen její krásou v šatech, které odhalovaly ramena a dávaly vyniknout jemným klíčním kostem. Dívali se jeden na druhého s napětím a očekáváním. John neřekl ani slovo, jen natáhl ruku směrem k ní. Ona udělala pár kroků, které je od sebe dělily, a poté svou ruku vložila do jeho. John ji nasměroval ke konci terasy, kde byly schody do zahrady a spolu, ruku v ruce sestoupili na chodníček. Po pár krocích je zahalila tma a oni se vydali směrem k jezírku. Po chvíli se ale zastavila a nasměrovala ho vlevo. Převzala vedení a teď vedla ona jeho. John se na ni tázavě podíval, ale přesto se nechal vést tam, kam chtěla ona. Když se dostatečně vzdálili od domu a nikdo je nemohl slyšet, řekla mu „u jezírka jsou lavičky a louče …. hosté se tam scházejí.“
„Aha“ řekl John a na více se nezmohl, protože se mu srdce rozbušilo očekáváním tmavého koutu zahrady a intimity, kterou může poskytnout.
„Na téhle straně zahrady je bludiště a uprostřed bludiště je altánek …..“ řekla tichým hlasem a dále ho vedla k bludišti z hustých keřů. John se zhluboka nadechl a snažil se utišit své bušící srdce. Její ruka v jeho, a teplo, které z ní sálalo, letní noc a to, že jsou spolu sami, bylo na Johna příliš. Jakmile vešli do bludiště, John se zastavil a ona se na něho zvláštně podívala. Udělala pár kroků zpět a postavila se těsně k němu. Zvedla hlavu a ve tmě se mu snažila pohlédnout do očí. John zavřel oči a snažil se vzpamatovat. „Měli bychom se vrátit“ řekl přiškrceným hlasem.
„Proč?“ zeptala se klidně.
„Protože jste vdaná“ řekl a rychle pokračoval „protože to není správné.“
„Ano, jsem vdaná“ řekla znovu úplně klidně.
John otevřel oči a ve tmě se snažil vyčíst z její tváře, co si myslí. Pátral ve tmě a pokoušel se zachytit její rozpoložení.
Udělala ještě jeden krok k němu „ale můj manžel je starý….. a myslela jsem, že ke mně něco cítíte“ zašeptala.
„Margareth, já nemohu. Jste ženou jiného muže. Nemohu, i když bych chtěl“ zašeptal John přiškrceně a bojoval sám se sebou, a svou zoufalou touhou po ní.
„Prosím“ zašeptala Margareth „prosím, alespoň jednou. Alespoň jednou mě obejměte a polibte. Abych alespoň jednou mohla cítit jaké to je, když mě objímá mladý muž …… muž, kterému na mě alespoň trochu záleží.“
„Nechtějte to po mně. Nechtějte …… všechno se tím změní“ řekl John zoufale „od prvního okamžiku, kdy jsem Vás uviděl na chodníku před hotelem ……..“ John vydechl a znovu se nadechl „když jsem potom zjistil, že jste vdaná, málem jsem to nezvládl…. Téměř jsem Vás nenáviděl. Nevím, jak se to stalo, ale zamiloval jsem do Vás, Margareth. Ale jste žena jiného muže a s tím nemůžeme nic udělat.“
„A kdybych nebyla?“ zeptala se tiše.
John se na ni podíval a ona ve tmě cítila žár, který sálal z jeho očí „kdybyste nebyla vdaná, byla byste moje. Ale kdyby neexistuje, je pouze to, co je.“
Margareth zvedla ruku a položila mu ji na tvář. John zavřel oči a přitiskl se k její ruce. Chtěl si tenhle okamžik zapamatovat do konce života. Věděl, že tohle bude jediné, co si od ní vezme. Jeden dotyk a touhu a lásku, kterou uchová ve svém srdci.
Margareth se na něho usmála a v očích se jí objevily slzy. Kdyby nebyl tak zásadový a čestný, nemohla by ho tolik milovat. Polkla tichý vzlyk a pohladila jeho tvář. Potom ruku stáhla. John otevřel oči a chytil její ruku do své. Otočil ji dlaní vzhůru a do dlaně vtiskl polibek. Potom její prsty sevřel v pěst, a oběma rukama ji stiskl „tohle je jediné, co Vám mohu dát.“
Margareth se už neovládla a po tvářích jí stékaly slzy. Přesto se na něho přes slzy usmála „tančíte, pane Thornthone?“
„Pro Vás cokoliv, madam“ řekl chraplavě John. Pustil její ruku a Margareth si kapesníčkem osušila oči. John se mírně pootočil, aby jí poskytl trochu soukromí a trpělivě čekal, až se dá trochu dohromady. Dýchal zhluboka a snažil se potlačit pohnutí a bolest v srdci. Jakmile si byl jistý, že svou touhu zvládne, nabídl ji rámě a Margareth se do něho zavěsila. Společně mlčky kráčeli směrem k domu. Čím více se blížili k domu, tím více hluk a hudba zesilovala. Těsně před růžovou zahradou se John zastavil a otočil se k Margareth „než vejdeme dovnitř, chtěl bych Vám něco říct. Miluji Vás, neexistuje pro mě jiná žena než Vy, Margareth.….“
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Lena]

Tak jsem dočetla až k 11 kapitole a koukám, Valérie je pěkná kuplířka jen se mi teda nelíbí ten její právnickej kámošíček. Je nějakej příliš horlivej a majetnickej. A ač bych ke kapitánovi měla pár ošklivejch připomínek, zvláště, co se jeho vztahu k Val týká, tak se mi nelíbí, jak si ho bere "do huby"

No, uvidíme, jak budu mít čas zase na další díl
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[Ali]

[Lena]

jo, to je právě to, co mi na milém kapitánovy dost štve. Říká se, že kdo platí, ten poroučí, ale kapitán by obrazně řečeno rád poroučel, ale platit se mu moc nehce. Jen samá práva a žádné povinnosti. Jak už jsem psala, s touhle postavou jsem na štíru, hned jak se tam objevila. Prostě ji nechápu a nelíbí se mi, jak jedná. No a Kendrick mi přijde trochu slizkej. Nebo alespoň z toho, co jsem zatím četla. Takže mu nemůžu fandit.
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[Ali]

[Ali]

13. kapitola Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením
Vrátit se do domu nebylo až tak snadné. Margareth sice byla vdaná žena, ale muž, který se s ní procházel po temných koutech zahrady, nebyl její manžel.
Udělali pár kroků směrem k domu, když tu se zpoza velkého růžového keře vynořila smějící se dvojice. John rychle zatáhl Margareth do stínu keře. Naštěstí si jich lidé nevšimli a kráčeli dál k domu. John se zachmuřil a podíval se na Margareth „to nebyl dobrý nápad.“
Margareth pobaveně zvedla obočí „máte obavu …..“
„O Vaši pověst? Ano, to mám“ řekl John vážně a opatrně vykukoval zpoza keře, jestli je vzduch čistý.
„Myslela jsem, že máte strach, že Vás manžel vyzve na souboj….“
John se k ní otočil a tázavě se na ni podíval „to byste chtěla?“
„Ne, samozřejmě, že ne.“
„Nebylo by moudré vracet se zpátky spolu. Kdyby nás někdo viděl spolu, začaly by řeči a já opravdu nemám v úmyslu pošpinit Vaši pověst, odjet do Anglie, a Vás tady nechat napospas drbnám“ řekl John procítěně.
Margareth znovu udivilo jeho chování. Většině mužů by bylo jedno, co si ostatní myslí, spíše by dávali na odiv to, že se potulovali po temné zahradě se ženou, která není jejich manželkou. Viděla, že John přemýšlí jak se dostat nepozorovaně zpátky do domu, proto mu navrhla „půjdu jako první a Vy přijdete za mnou.“ Nečekala na jeho odpověď a vynořila se ze stínu velkého keře na cestičku k domu. Poté se k němu otočila a smutně se na něho usmála „nezapomeňte, že jste mi slíbil tanec.“ Než stihl něco říci, nadzvedla si sukni dlouhých šatů a spěšně kráčela do domu.
Margareth s hlavou skloněnou sledovala cestičku vysypanou kamínky, takže si ani nevšimla lidí stojících u schodů na terasu, a málem do nich vrazila. Zastavila se až těsně před nimi, na poslední chvíli. Překvapeně zvedla hlavu a viděla pana Kendricka s Valérií.
„Valérie !?“ vydechla a srdce ji bušilo leknutím.
„Margareth? Kde jsi byla, hledala jsem Tě“ řekla Valérie a sledovala Margareth, která se zarazila a přejížděla očima z jednoho na druhého.
„Já…“ řekla Margareth a zmlkla, protože nevěděla co říci. Nadechla se a vyhrkla „byla jsem se projít, v domě bylo příliš horko.“
Valérie zabloudila pohledem za Margareth. Zpoza růžového keře se vynořil John Thornthon a když ho Valérie poznala, zvedla obočí a zadívala se Margareth do očí „vidím, že jsi dala na mou radu.“
„Ne, tak to není …. To není, jak si myslíš….“ Koktala zrudlá Margareth, protože jí bylo nepříjemné, že si Valérie myslí, že měla intimní schůzku s Johnem v zahradě. Obzvlášť trapné bylo, že vedle nich stojí pan Kendrick a slyší o čem si povídají.
Pan Kendrick rychle pochopil, že se děje něco, u čeho by neměl být. Navrhl proto Valérii „Valérie, drahá, co kdybyste si s paní Margareth sedly na chvíli na terasu a já bych vám přinesl šampaňské?“ než stihla některá z žen něco říci, obrátil se na Johna, který už mezitím došel k terase „pane Thornthone, jsem rád, že Vás vidím. Doprovodíte mne?“
John nehnul brvou nad náhlým shledáním. Podíval se na pana Kendricka „zajisté“ přitakal s kamennou tváří a odešel s ním do domu.
Valérie se naklonila k Margareth a zašeptala „buď ráda, že jsme Vás potkali my dva a ne někdo jiný. Celou dobu se všechny ženy shánějí po panu Thornthonovi a přemýšlejí nad tím, kam …. a s kým, tak záhy po příchodu zmizel. Dokonce se o něm mluví více než o mě, a to už je co říci. Všechny matinky na něho číhají, aby ho ulovily pro svou dceru. Kdyby viděly, že ses s ním vynořila z temného koutu zahrady, sežraly by Tě zaživa. Myslím, že by Ti neodpustily, že jsi ho ulovila dříve než ony.“
„Psst“ sykla Margareth a zděšeně se rozhlédla po terase, zda je někdo neslyší „Valérie přestaň. Uvádíš mě do rozpaků.“
„Ale? A co Tě uvádí do rozpaků? To, že ho všechny ženy chtějí ulovit, protože to je pěkný, mladý chlap? Nebo to, že to jsou pokrytci, kteří by Tě pomluvili za to, že jsi ho zatáhla do zahrady, i když ony sama po tom toužily taky? Měla jsi slyšet, co všechno jsem o Johnu Thornthonovi vyslechla. Všechny ty rádoby slečny z lepší společnosti se chovají a mluví hůř než trhovkyně. Jsou to skrz naskrz obyčejné ženské, kterým jde jen o jedno“ rozohnila se Valérie.
Margareth chápala její zlost a znechucení. Věděla, že zdejší společnost nenechala na Valérii nit suchou, a kdyby mohli, polili by ji dehtem a posypali peřím. Jenže Valérie je právoplatnou majitelkou plantáže, i když si většina lidí myslí opak. Tím, že se pohybuje ve společnosti a není zalezlá na plantáži, ještě více provokuje, ale na druhou stranu ona nemá důvod být zalezlá v noře a nevycházet ven, protože ona se ničeho špatného nedopustila. Ona nemůže za to, že není čistokrevná běloška. To, že jí v žilách koluje černošská krev, je pro ni tady na Jihu prokletím. Margareth věděla, že ji nijak nemůže pomoci. Může ji být pouze přítelkyní. I když už i na to Thomas Trump junior nejednou poukázal. Myslel si, že není vhodné, aby se jeho nevlastní matka s Valérií stýkala. Naštěstí měl její manžel odlišný názor a svého syna vždy umlčel. Margareth byla ráda, že se tato nepříjemná diskuze nikdy dále nerozvíjela, protože nechtěla vnést mezi otce a syna nesvár. Pokud někdo jiný na její přátelství s Valérií poukazoval, její manžel se o tom nikdy nezmínil.
Pro Valérií bylo dobré, že obdržela pozvánku od madam Waldorfové, protože když tahle žena přijala Valérii ve svém domě, bylo to signálem pro ostatní, že by měli udělat totéž. Madam Waldorfovou si každý předcházel, ale v tomhle ji asi nebudou napodobovat. Valérie bude ještě dlouho stát na okraji společnosti.
K ženám se blížili jejich společníci. Pan Kendrick podal skleničku šampaňského Valérii a ta se na něho zářivě usmála. John podal šampaňské Margareth a ta se na něho také usmála. Ovšem úplně jinak než Valérie na pana Kendricka. Margarethin úsměv byl mírný, něžný a s poselstvím. John na ni toužebně koukal a snažil se vstřebat z této chvíle co nejvíce. Byl rád, že nejsou sami, protože měl nutkavou potřebu ji obejmout a přitisknout ji k sobě. Kdyby byli sami, asi by už neodolal. Ale protože sami nebyli, udělal krok směrem od Margareth a obrátil pozornost k panu Kendrickovi, který pokračoval v debatě, kterou zahájil, když byli pro občerstvení.
John se snažil poslouchat, co pan Kendrick povídá, přesto jedním oken pozoroval Margareth. Nemohl se soustředit na politickou diskuzi o občanské válce a šancích Jihu porazit severské Yankee, když měl Margareth tak blízko sebe. Proto se panu Kendrickovi omluvil „promiňte mi, ale slíbil jsem paní Trumpové tanec. Začínají hrát novou skladbu ……..“ a upozornil ostatní, že se z domu linou první tóny valčíku. Otočil se k Margareth, která kývla na souhlas. John k ní vztáhl ruku, ale Margareth najednou nevěděla co se sklenicí se šampaňským. John se natáhl „dovolte“ vzal ji sklenici z ruky a položil ji na balustrádu. Tím bylo její dilema vyřešeno a mohla zavěšena kráčet s Johnem do sálu.
Pan Kendrick s Valérií je následovali. Pan Kendrick zakroutil hlavou „je zábavné sledovat, jak se jí snaží odolávat a předstírat, že ho nepřitahuje. Přitom nedělá nic jiného, než na ni toužebně zírá.“
Valérie rozvinula vějíř a rádoby pohoršena zašeptala tak, aby ji nikdo jiný než pan Kendrick neslyšel „víte, že tohle téma je společensky naprosto nevhodné, obzvlášť když hovoříte s dámou !?!?“
Pan Kendrick na ni pohlédl planoucím pohledem „ano, Valérie, ale Vy jste i vášnivá žena a jistě chápete, že jsou věci mezi mužem a ženou, kterým muž těžce odolává …. A které jsou v případě pana Thornthona zřejmé. Vzájemná vášeň a touha po milování s krásnou ženou je jedna z nich.“
„Pane Kendricku, chcete, abych se cítila pohoršena Vašimi slovy?“ smála se naoko Valérie.
„Ne, chtěl bych, abyste byla mými slovy vzrušená a toužila po milování se mnou“ řekl naprosto vážně pan Kendrick.
Valérie složila vějíř a poklepali jím pana Kendricka po ruce „jste obdivuhodný muž, svádíte mne i přes to, že jsem Vám řekla, že miluji jiného.“
„Ano, ale jsem trpělivý a čekám, až konečně prohlédnete a pochopíte, jakou rozkoš bych Vám mohl poskytnout“ usmíval se tajemně pan Kendrick „s klidným svědomím mohu říci, že jsem mnohem lepší milenec než pan Thornthon a užila byste si více než Margareth.“
„Pane Kendricku !?!“ vyhrkla Valérie a musela se rozesmát jeho přímočarosti.
„Nesmějte se, Valérie. Panu Thornthonovi zcela jistě nechybí touha po milování, ale přílišná touha ve spojení s nezkušeností může být velmi na škodu. Obzvlášť, když jsou oba dva partneři nezkušení. Což se o nás dvou nedá říct. My dva víme, co bychom chtěli a jistě bychom se nestyděli si o to tomu druhému říct“ zašeptal pan Kendrick.
Valérie na něho kradmo pohlédla a nebyla si jistá tím, jestli by se po jeho slovech neměla urazit. Zároveň si pomyslela, že to je velmi nebezpečný muž. Mísila se v něm inteligence a přímočarost, která působila velmi svěžím dojmem ve stávající zkostnatělé společnosti. Věřila tomu, že na svou výmluvnost a sebevědomí přilákal velmi mnoho žen a ty mu už pak nebyly schopné odolat, když se jednou zachytily do jeho sítí. Inteligence je u mužů nebezpečné afrodiziakum, vůči kterému mu ani ona nemohla úplně lhostejná. Ale protože se vmísili do davu hostů v salónu, varovala ho „myslím, že by bylo vhodné, abychom tuhle diskusi odložili na později.“
Pan Kendrick na to nic neřekl, jen významně povytáhl obočí a požádal Valérii o tanec. Kroužili v rytmu valčíku po salónu, a když Valérie zahlédla Johna Thornthona s Margareth, musela dát panu Kendrickovi za pravdu. John Thornthon na Margareth toužebně hleděl a snažil se, aby to nedělal moc okatě, a aby jeho pohledy netrvaly moc dlouho.

Margareth vzhlédla k Johnovi a zjistila, že se na ni dívá. Přivedl ji do rozpaků, protože se na ni díval s očividným zájmem, ale přesto ji v zahradě odmítl. Sklopila hlavu a nevěděla, jestli má být ráda nebo ne. Proto nadhodila společensky vhodné téma „tančíte velmi dobře.“
„Děkuji. Vy také Margareth“ řekl John a v rytmu valčíku ji vedl mezi tanečníky. Vedl ji zkušeně a vyhýbal se ostatním párům, které kroužily kolem nich. Jakmile hrozilo, že se mohou srazit s jiným párem, jemně si ji přitáhl blíže k sobě a natočil se tak, aby při případné srážce byl zasažen on a ne Margareth. Když však nebezpečí srážky pominulo, už se od ní neodtáhl. Teď ji John vedl směrem ke dveřím na terasu a držel ji tak těsně v objetí, jak jen to šlo, jak to bylo ještě společensky přijatelné. Chtěl si ji přitisknout více na hruď, ale to už opravdu nebylo možné. Sklonil zrak a prohlížel si její odhalená ramena a dekolt. Výstřih šatů měla lemovaný jemným bílým peřím, které bylo na ramenou hustší a velmi ho lákalo k pohlazení. John toužil pohladit jemné peří, které se chvělo v rytmu tance a rukama poté pokračovat dále po jejích pažích.
„Margareth …“ vydechl John, na nic jiného se nezmohl. To, co k ní cítil, mu svazovalo jazyk.
Margareth na něho pohlédla a nevěděla co říci. V jeho očích viděla obdiv a touhu a nemohla se od něho odtrhnout. Mlčky tančili a pohledem se vpíjeli jeden do druhého …… vše bylo řečeno beze slov.
Margareth byla první, kdo sklopil oči. John mrkl nad její hlavu a do jeho zorného pole se dostaly matrony sedící na židlích kolem stěny. Jakmile se John podíval jejich směrem, ženy ihned sklopily oči a začaly štěbetat. Johnovi bylo jasné, že se s Margareth stali středem pozornosti a ženy je začaly pomlouvat. Zhluboka se nadechl a potlačil zlost. Měly by se starat sebe a jim dvěma dát pokoj, můry jedny. Jenže jim neušlo, jak se na Margareth dívá. Sklonil hlavu a zašeptal Margareth do ucha „po tomhle tanci Vás budu muset opustit. Ostatní ….. budu muset odejít, jinak Vás dostanu do řečí.“
Margareth se na něho podívala a poté pohledem střelila po ženách sedících kolem tanečního parketu. Ty ihned začaly klevetit rychleji. Margareth po tváři přelétl stín „ano, kvůli tomu“ řekl John „Nemohu zůstat a tančit s Vámi déle a s jinými ženami tančit nebudu.“
„Uvidím Vás ještě?“ zeptala se tiše Margareth.
„Ach, Margareth ….“ Zašeptal John a hlas se mu zlomil „není to rozumné, je to nebezpečné …… ale doufám, že ano. Nechci, abyste za mnou chodila do hotelu, tam je příliš mnoho lidí, kteří by Vás mohli vidět. Když tak mi do hotelu pošlete vzkaz, ano? Nevím, jak dlouho budu ve městě ….. “
Margareth se zatvářila tak smutně, že to Johnovi lámalo srdce. Potom zašeptala jen pro jeho uši „každé úterý jezdím do New Orleans na odpolední čaj s přítelkyní. Setkáváme se v zahradě kavárny, která je kousek od hotelu Royal. Tehdy, když jsme se potkali před hotelem, šly jsme odtamtud.“
„Rozumím, v úterý odpoledne bych se měl ještě stále zdržovat v hotelu Royal“ řekl John a předali si tak s Margareth informace o tom, kdy a kde se znovu setkají. „zařídím to.“
Hudba dohrála a John pustil Margareth z náručí. Lehce se uklonil a bez ohlédnutí odcházel pryč ze salónu. Margareth se vydala na druhou stranu, směrem ke stolům, na kterých bylo nachystáno občerstvení. Zachytila pohled madam Waldorfové, která na ni nepatrně kývla. Margareth změnila směr chůze a došla k hostitelce.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[Ali]

14. kapitola Šedá eminence
Madam Waldorfová ukázala na místo vedle sebe. Margareth se posadila na divan a způsobně složila ruce v klíně. Madam Waldorfová se na ni usmála „kde máte manžela, drahoušku?“
„Předpokládám, že hraje karty“ odpověděla Margareth klidně. Povinné uvítací kolečko s dnešními hosty po boku manžela už Margareth absolvovala, vyslechla si jak všichni manželovi známí mu závidí mladou, krásnou ženu, která by mohla být jeho dcera, a tím její povinnosti skončily. Její manžel odešel za zábavou a ji nechal dělat co uzná za vhodné.
„….. a pan Thornthon? Také Vás opustil?“
Margareth nevěděla co na to říct, proto ze sebe vysoukala „pan Thornthon byl unaven ……“
„Unaven zdejší společností?“ zeptala se madam Waldorfová a výmluvným pohledem přejela matróny a jejich dcery „ani se mu nedivím, také jsem z nich unavená. Jsou to závistivé drbny, které na člověku nenechají nit suchou. Moc dobře vím, co jsou zač. Dobře jste udělala, že jste si ho ulovila pro sebe, pro ně by ho byla škoda.“
Margareth se nadechla, aby všechno popřela. Madam Waldorfová na ni upřela pohled a významně zvedla obočí. Margareth zavřela pusu a neřekla nic. Nechtěla se pustit do nějaké delší diskuze, obzvlášť když kolem byli lidé.
Nescházela se s madam Waldorfovou příliš často, ale madam si oblíbila, protože to byla zkušená žena, která většinu věcí brala s nadhledem a zažitými konvencemi opovrhovala, i když se jich formálně držela. Její večírky a plesy byly vyhlášené a každý se jich toužil zúčastnit. Každý se toužil pochlubit tím, že je zván na její plesy. I když ji pak za jejími zády pomlouvali za to, že je výstřední, otázky klade přímo a neschovává se za nic neříkající společensky formální fráze.
Madam Waldorfová na Margareth zamrkala „dejte si pozor drahoušku, blíží se k Vám ty největší harpyje. Podrobí Vás výslechu. Obě dvě totiž mají neprovdané dcery a věřím, že pan Thornthon by se jim jako zeď zamlouval.“
A opravdu. Než se Margareth stihla nadechnout a připravit, přiřítily se k nim dvě ženy. Margareth je neznala osobně, jen od vidění. Ženám to ale nevadilo, představily se samy a začaly se Margareth vyptávat na pana Thornthona. Jejich vyptávání nebylo taktní nebo opatrné. Bylo přímé a dychtivé. Toužily se o něm dozvědět něco více. Margareth jim poskytla informace, které měla. Ženám to však nestačilo a začaly se vyptávat dále. Kolik má pan Thornthon let, kolik má sourozenců, jak velká je jeho přádelna v Anglii, jestli prosperuje, zda je ženatý nebo zasnoubený ….. a Margareth jim musela říct, že tak detailní informace nemá. Ženy ještě chvíli otálely, ale když pochopily, že se už nic nedozví, odkráčely.
Margareth byla ráda, protože jejich otázky jí byly nepříjemné. Zájem žen byl očividný a Margareth to rozladilo. Nechtěla, aby se na Johna vrhly jejich dcery a nabízely mu to, co ona mu nabídnout nemůže. Margareth věděla, že slečny mají oproti ní velké výhody. Byly mladé, hezké, dychtivé, bohaté a hlavně svobodné. Nic jim nestojí v cestě a mohou Johna uhánět. Ona proti nim nemá šanci, ona mu nemůže dát to, co ony, v každém směru. Proč by muž jako John Thornthon, atraktivní gentleman, trávil svůj čas s ní, když by se mohl věnovat slečnám, které jsou perspektivní?
Margareth ztratila náladu, přepadl ji pocit marnosti, smutku a nespokojenosti. Najednou se jí všechno zdálo depresívní, obzvlášť když si představila Johna Thornthona s některou ze slečen. Neuměla si představit, že by snesla pohled na jakoukoliv ženu, která by kráčela do něho zavěšena. Vzedmula se v ní vlna nenávisti a vzteku, a žárlivosti. Byla ráda, že John Thornthon odešel do hotelu. Nevěděla, jestli by zvládla zůstat a z povzdálí ho jen pozorovat.
Emoce, které v ní vířily, se jí musely odrážet ve tváři, protože jí madam Waldorfová chlácholivě poplácala po ruce „nebojte se, děvenko, nic se nejí tak horké, jako se uvaří. Všechno se časem nějak vyvine a vystříbří, uvidíte.“
Margareth se na ni pochybovačně podívala „ale jak? Vždyť je to všechno tak ….. “bezmocně rozhodila rukama, protože nedokázala vyjádřit, co cítí „definitivní, beznadějné, zoufalé …….“ Už se nesnažila něco popírat.
„Jste ještě mladá. Ještě si neuvědomujete, že všechno co se v životě stane, má určitý smysl a význam. Nic se neděje jen tak, bez důvodu. Časem zjistíte, že každá událost Vás obohatí, rozvine, poskytne zkušenosti, kterých můžete později využít…… nebojte se tomu dát čas. Nic neuspěchejte a nelamte přes koleno. Všechno má svůj čas, a pokud to stojí za to, vyplatí se počkat“ řekla madam Waldorfová z pohledu staré ženy, která toho už dost zažila a zkusila. Viděla Margarethinu netrpělivost, když si uvědomila, co chce získat. Chápala, její touhu. I když už byla dlouho vdovou, ještě si pamatovala jaké to je být mladá, zamilovaná a toužit po muži a jeho lásce. Všechno to napětí, očekávání, schůzky a vzájemné poznávání, zakázané doteky a polibky, to všechno podněcovalo k další aktivitě a zbystřovalo rozjitřené smysly.
Madam Waldorfová viděla, jak se John Thornthon na Margareth díval. Pozorovala je, když tančili a bylo na nich znát, že k sobě patří. Bylo mezi nimi souznění, vzájemná přitažlivost, a když se při tanci drželi v objetí, i celistvost. Pohybovali se spolu přirozeně a madam Waldorfová si byla jistá tím, že by stejný soulad našli i v milostném životě. Obrátila se na Margareth a usmála se „přijďte v úterý odpoledne na čaj.“
Margareth se zarazila nad pozváním. Nemůže přijít, přece řekla panu Thornthonovi, že bude s přítelkyní v kavárně, pomyslela si. Ale madam Waldorfová pozvání řekla takovým tónem, že nebylo možné odmítnout. Nevěděla jak to říct, aby madam neurazila. Jsou pozvání, která se neodmítají, ale zároveň nechtěla odříct setkání v kavárně a možnost vidět pana Thornthona.
Madam Waldorfová se dívala na její rozpaky a pozvedla obočí „copak se děje, drahoušku?“
„Děkuji za pozvání, ale bohužel budu muset odmítnout“ vysoukala ze sebe Margareth.
Madam Waldorfová neřekla nic, jen své obočí povytáhla o poznání výše a čekala. Margareth se pustila do vysvětlování „v úterý odpoledne se scházím na čaj se slečnou Stoneovou….“
„Dobrotivé nebe, Margareth ! Vy se s tou starou zapšklou ženskou ještě stále scházíte?“ vyhrkla překvapeně madam Waldorfová.
„Ano, madam“ řekla Margareth pokorně.
„V tom případě jste světice! Nechápu, jak s tou ženou můžete vydržet. Je to stará, závistivá semetrika ….. musíte přijít ke mně ve středu odpoledne na čaj a zůstat na večeři. Strávit s tou ženskou dobrovolně odpoledne? To Vám budu muset vynahradit!“ rozhodla madam Waldorfová.
„Děkuji za pozvání, madam, ve středu jistě přijdu“ řekla Margareth a usmála se. Madam Waldorfová měla pravdu. Slečna Stoneová byla přesně taková, jak ji madam popsala, ale Margareth byla slečně Stoneové vděčná. Byla to první žena, která se jich po příjezdu do Ameriky ujala, a shodou okolností to byla přítelkyně matky pana Trumpa. Slečna Stoneová byla něco jako druhá matka jejího muže a Margareth cítila jako povinnost vycházet s ní dobře, protože byla skoro jako její tchýně, kterou už neměla.
„Drahoušku, musíte přijít. Musíte mi povědět, jak s ní dokážete vydržet a po deseti minutách v její společnosti nemáte touhu uchopit ji za ten její kostnatý krk a stisknout ho“ pronesla madam Waldorfová procítěně a jako by ji něco napadlo, podívala se na Margareth s přimhouřenýma očima „mám dojem drahoušku, že trávíte příliš mnoho času jen se svým manželem a jinou nevhodnou společností. To se musí změnit! Jste ještě mladá na to, abyste se stýkala jen se starou kostelovu bábou nebo byla zavřená na plantáži. Nechejte to na mě“ řekla madam Waldorfová.
Margareth si pomyslela, že do jejího života začíná zasahovat příliš mnoho lidí. Nejdříve pan Bell, poté Valérie a nakonec madam Waldorfová. V tu chvíli ji napadla jedna věc. Usmála se na madam Waldorfovou „madam, mohla bych Vás o něco požádat?“
„Jistě, drahoušku“ přitakala madam.
„Byla byste tak laskavá, a pozvala i slečnu Duvallovou?“ zeptala se Margareth tiše a rychle pokračovala „víte, ona potřebuje pomoc a nevím o nikom, kdo by ji mohl pomoci více než Vy.“ Margareth rychle přemýšlela o důvodech, jakými obhájit svou prosbu, ale nedostala se ke slovu.
Madam Waldorfová se srdečně rozesmála a poplácala ji vějířem po paži „drahoušku, budeme se muset stýkat častěji. Máte tvář anděla, postavu hříšnice a duši ďáblice.“ Její úsměv se rozšířil „uděláme si takovou malou dámskou jízdu. Vy mi budete vyprávět o přednostech pana Thornthona, a Valérie nám povypráví o přednostech kapitána Melvilla. Jsem si jistá, že oba dva pánové mají dostatek předností, aby nám to vystačilo na celé odpoledne.“
„Ale madam…“ ozvala se Margareth váhavě. Nechtěla se s nikým dělit o to, co cítí k panu Thornthonovi.
„Buďte v klidu, drahoušku, a přijďte přesně v pět. O ostatní se postarám sama“ řekla madam Waldorfová, spokojená s představou středečního odpoledne, které stráví se dvěma zajímavými ženami.

John se připravoval na návštěvu kavárny, když se ozvalo klepání na dveře. „Vstupte“ řekl John v domnění, že je to pan Bell. Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil černošský poslíček „massa Thornthon“ uklonil se a natáhl ruku, ve které držel tácek. Na tácu leželo několik pozvánek. John je shrábl a poděkoval poslíčkovi. Jakmile se za ním zavřely dveře, John nesouhlasně stiskl rty a svraštil obočí. Probíral se štosem pozvánek a potom je pohodil na stůl. Nehodlal se jimi zabývat, jelikož neměl v úmyslu na žádnou z nich odpovědět a pozvání přijmout. Oblékl si lehký kabát a upravil nákrčník. Bylo mu nepříjemně horko, protože červenec v New Orleans byl mnohem teplejší než červenec na severu Anglie. Nejraději by si svlékl kabát i ten zatracený nákrčník, rozepnul knoflíky košile a vyhrnul rukávy, a uchýlil se do zahrady na plantáži Cotton Fields a nechal na sebe působit vánek ….. samozřejmě s Margareth po boku. Opustil tuhle lákavou myšlenku a dokončil úpravu svého zevnějšku. Znovu se ozvalo zaklepání na dveře a tentokrát opravdu vstoupil pan Bell. John byl víceméně připraven, jen přistoupil ke stolu a vzal z nich hodinky, které patřily jeho otci. Zasunul si je do kapsy vesty a zrak mu padl na hromádku pozvánek. Celý štos vzal a vyhodil do koše, který stál poblíž stolu. Poté se obrátil na pana Bella. Pan Bell významně zvedl obočí „dostal jste velké množství pozvánek?“
„Ano, dalo by se to tak říci“ přisvědčil John.
„Vybral jste si nějaká pozvání?“ zeptal se pan Bell zvědavě. John mu pokynul rukou a společně vyšli z apartmá.
„Ne, nevybral. Nemám v úmyslu účastnit se čajových dýchánků a mařit čas prázdným tlacháním“ řekl John poněkud ostře.
„Hmmm“ odkašlal si pan Bell „takhle si ale nevěstu neseženete“ řekl a pokračoval v chůzi.
John se na pana Bella tvrdě podíval „nehledám nevěstu. Vůbec nemám tušení, jak jste na něco takového přišel. Byl bych rád, kdybyste všem řekl, že jsem přijel do Ameriky kvůli obchodu a ne se účastnit plesů a zábav. Uvítal bych, kdybyste jim pověděl, že nemám v úmyslu přijmout jakékoliv pozvání, pokud se to nebude týkat ochodu s bavlnou.“
„To znamená, že mě zítra večer nedoprovodíte k madam Waldorfové na večeři ?“ zeptal se pan Bell „Pořádá večeři pro pár přátel. Vím zcela jistě, že Vám poslala pozvánku.“
John si povzdechl. V hromádce pozvánek si všiml i pozvání od madam Waldorfové, ale vyhodil ho se všemi ostatními „ne, večeře u madam Waldorfové se nezúčastním. Vyřiďte ji za mě poděkování za pozvání, ale že jsem zaneprázdněn.“
„Jak myslíte“ řekl pan Bell a spolu s Johnem vstoupili do kavárny. John se rychle rozhlédl a v zahradě kavárny viděl sedět Margareth s tou starší dámou, se kterou ji viděl před hotelem. Srdce se mu rozbušilo radostí, že ji vidí, že přišla.
Pan Bell si jich také všiml a upozornil Johna „támhle sedí Margareth …. Pojďme ji pozdravit“ než stihl John zareagovat, pan Bell se vydal ke stolu, kde seděla Margareth.
John pomalu procházel kolem stolků a díval se jen na ni. Od soboty, kdy ji viděl naposledy, se mu čas neuvěřitelně táhl. Nemohl se dočkat úterního odpoledne. Přistoupil ke stolu „paní Trumpová“ řekl zastřeným hlasem „jsem rád, že se znovu potkáváme.“
Margareth se na něho podívala a v očích měla teplo a úsměv „pane Thornthone, jaká to náhoda.“
„Ano, jaká to „náhoda““ řekl pan Bell a prohlížel si Margareth a Johna, kteří vůbec nebyli překvapeni tím, že se potkávají.
Margareth se otočila na pana Bella „znáte mou přítelkyni slečnu Stoneovou?“ zeptala se a pokračovala „každé úterý se zde scházíme na čaj a kávu. Připojíte se k nám?“
„Madam“ řekl John směrem ke slečně Stoneové „Pokud vám to nebude vadit?“ řekl John a ukázal na židli pro pana Bella.
Pan Bell si poslušně sedl a obrátil se na slečnu Stoneovou „mám dojem, madam, že jsme se již setkali.“
Slečna Stoneová přimhouřila oči a zlostně zasyčela „nevzpomínám si“ a odvrátila se od něho k Johnovi. Přejížděla ho hodnotícím pohledem, jako když si plantážník prohlíží otroky na trhu. Zkoumala ho, ale John její nevhodné chování ignoroval a obrátil se k Margareth.
Pan Bell stále pozoroval slečnu Stoneovou a pomyslel si, že se za tu dobu, co ji neviděl, se vůbec nezměnila. Pořád to byla stará sůva, těsně nad hrobem, která se chovala pohrdavě a přezíravě ke všemu, co bylo mužského rodu. Byl si jistý tím, že tahle žena není pro Margareth vhodnou společnicí. Obrátil se na Margareth a nechal se vtáhnout do hovoru.
Slečna Stoneová seděla tiše vedle nich a neřekla ani slovo. Bedlivě je pozorovala jako ostříž a neuniklo ji ani slovo z toho, co bylo řečeno. Otáčela hlavou na svém dlouhém hubeném krku od jednoho k druhému a zachycovala všechny informace.
Po nějaké době se hovor stočil na sobotní ples a madam Waldorfovou „madam Waldorfová mi poslala pozvánku na středeční čaj a večeři pro pár přátel, kterou pořádá“ řekla Margareth a obrátila se na pana Bella „přijdete také?“
„Ano, samozřejmě. Madam Waldorfová je vynikající hostitelka“ řekl pan Bell a koutkem oka sledoval Johna, jestli zachytil informaci.
John se tvářil neutrálně a Margareth k panu Bellovi pokračovala „budu ráda, že se zítra uvidíme.“ Poté se otočila na Johna „pane Thornthone?“
Než stihl cokoliv říct, pan Bell prohlásil „John se večeře nezúčastní, má již jiné plány, viďte příteli!?!“ a vyzývavě se na Johna podíval.
John zachoval neutrální výraz a otočil se směrem k Margareth „ano, mám již plány“ řekl. Margareth při jeho slovech lehce posmutněla …… „ale budu se snažit, abych večeři u madam Waldorfové stihl“ dokončil John a v Margarethiních očích se objevilo světlo.
Margareth se na něho usmála a jedním dechem řekla „budu velmi ráda, když se znovu uvidíme, pane Thornthone.“
„Bude mi velkou ctí“ řekl John a v očích se mu zablýsklo. Otočil se na pana Bella, který měl na tváři samolibý úsměv „jsou ještě nějaké „důležité“ informace, o kterých jste mi neřekl?“ zeptal se John s ne příliš dobře skrývaným rozladěním, když si uvědomil, že mohl propásnout šanci strávit večer s Margareth.
Pan Bell se tvářil jako nevinnost sama a neřekl nic, jen pokrčil rameny.
John ovládl své pocity a obrátil se k Margareth. Usmál se na ni a věnoval se společenské konverzaci. Přitom pozoroval, jak v bílých rukavičkách zdvihá šálek s kávou a pomalu z něho upíjí. Dnes měla světle žluté šaty s nabíranými rukávy, s potiskem kopretin. Vypadala v nich roztomile a něžně, a John ji toužil obejmout a přivinout k sobě.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

[mahulena]

zajímavé, pěkné, moc pěkné ... áách jo, jen lituji Johna, copak se dá krásným kopretinám odolat
_________________

Když žena není naladěna, dokáže muži pěkně zahrát.

[Ali]

Děkuji
Mi je Johna taky líto Jenže je tak zásadový a čestný, i proto ho Margareth miluje. Málo co podnítí touhu více, než to, co je nedosažitelné, zakázané. Asi mu nezbude nic jiného, než jen koukat a vzdychat a představovat si, jaké by to bylo, kdyby byla Margareth jeho.
_________________
Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.