NEWFORUM

[Christine]

Kráska a přízrak
Autor: Lady Rosesong on fanfiction.net
Překlad: Christine
Texty písní: Charles Hart převzato z muzikálu Fantom Opery
Původní zdroj:
http://www.fanfiction.net/s/3171131/1/Phantoms_Beauty

[Christine]

Tak já vám taky nabízím novou fanfiction. Nenapsala jsem ji. Pouze ji překládám. Dávám ji sem proto, že je to asi nejlepší fanfík jaký jsem kdy četla na jakékoli téma (ale né že bych jich zase spolykala tisíce :lol: ) Nicméně autorka dokázala doslova a do písmene napsat obsáhlý román. Takže upozornění hned na začátku. Je to dlouhé. Velmi. Na druhou stranu to má výhodu v tom, že už je to dopsané. Takže pokud mě selžou nervy s překladem. Můžu vám sem dát alespoň ten originál. Tak že o příběh určitě nepřijdete.

Tato fanfiction je převyprávěním příběhu Fantom opery podle pohádky Kráska a zvíře, přesněji podle její verze od Disneyho :lol: ,ale nic proti, ten film mám taky ráda (koneckonců je to jediná Disneyovka, která kdy získala nominaci na Oscara v kategorii nejlepší celovečerní film roku). Ale ačkoliv je tento příběh inspirován pohádkou, má k ní docela daleko. Takže další varování. Autorka si docela nebere servítky, když přijde na popis scén jako sex, násilí, nebo užití silnějších výrazů.

Pokud patříte k těm, kteří viděly filmový muzikál z roku 2004 si tohle vyprávění užijete asi o trochu více :wink: Já se to pro ty ostatní budu snažit občas ilustrovat alespoň obrázky, ale věřím, že vaše fantazie vám bude bohatě stačit.

Budu to sem dávat v následující formě. Nejprve anglický originál a poté autorský překlad. Aspoň se můžete pocvičit v anglině a zkritizovat mě :wink: Kapitoly, které budou obsahovat delikátnější materiál budou mít varování v záhlaví. Také nepřekládám doslovně, ale tak nějak aby to bylo česky čitelné a srozumitelné.

[Christine]

Chaper 1 Overture

The two figures dressed in simple peasant clothes gazed up at the massive cathedral, Notre Dame. One of the figures, a young woman, stared at the rose window in fascination, watching the sun hit the glass, causing a rainbow of colors to illumine the pavement below. The other figure, a man who was entering the winter of his life, smiled at the girl next to him. “Paris, Christine. We’re in Paris.”
“Paris…” the girl whispered, her eyes still focused on the beauty and majesty before her. They were actually there, in Paris, just as they had always dreamed.
The man sighed and put his arm around the girl’s shoulders, gently guiding her away from the majestic cathedral. “Come,” he said. “We must get to the Opera House, for that is a treasure in its own right as well.”
Christine nodded her head, although she did not look away from the cathedral till they turned a corner. The two walked quickly amongst the busy Parisians of all social classes. From the wealthy who rode in carriages and wore furs and silks, to the beggars who were hobbling on wooden crutches. There was beauty and poverty everywhere, yet none of it tarnished the wonder that Christine saw in the city.
Finally, after a great deal of walking, the two reached the reason they had come to Paris in the first place. There it stood, the beautiful and majestic Opera House, a treasure all in its own right, just as the old man had said. They gazed up at the architectural masterpiece, their breath escaping their throats as stone gargoyles stared back at them. Christine was lost in its wonder, but also felt a strange shiver run down her spine. Was it possible for buildings to have eyes? She knew it was foolish notion, but still…it seemed almost as if it were staring back at her, searching her very soul.
“Christine?”
The girl woke from her trance with a slight jump. “Yes Papa?”
He gestured for her to follow him, as he was already several feet ahead of her. Christine blushed and quickly followed, helping him up the steps towards the front entrance. They had come to Paris with hopes to start a new life. Christine had been born and raised in the country; her father was a musician from Sweden who had come to France with the hope of playing in a great orchestra. However, before he could begin to pursue his dream, he met a beautiful French girl and the two fell madly in love. The girl, Christine’s mother, was the daughter of a wealthy family and Christine’s father had little money, barely enough to please the girl’s snobbish parents, who naturally refused the union. The two ran away to the country, where they were married by a village priest. They kept themselves hidden, praying that the girl’s family would not discover them and force them apart. It would seem however, that instead, the girl’s parents cut her off from the family completely, erasing her name from the family will and exiling her forever from their lives.
But despite this sadness, both of Christine’s parents made their lives and home a happy one. Christine did not know a day when she wasn’t loved. And while some would examine Christine’s humble childhood and upbringing with disdain, Christine wouldn’t have had it any other way. She regretted nothing about her family or childhood; she was a Daae, and that alone made her heart smile.
Yet at this very moment, as both she and her father passed through the grand doors of the Opera House, for the first time Christine began to feel somewhat embarrassed about who she was and where she came from. There were few people in the grand hall, but the ones who were there were elegantly dressed in suits and dresses of fine linen, silk, and lace. The ladies wore hats with tall plush feathers, and the gentlemen carried gloves and silver tipped walking sticks. But it was the looks that both Christine and her father received that caused her skin to burn red; the looks of a person who was thinking, you don’t belong here.
“Papa…” Christine whispered rather timidly. “Perhaps this isn’t a good idea…”
Her father, who was lost in the awe of the room and unaware of any hostile looks, turned his gray head swiftly, looking at his daughter as if she had announced she hated music! Which was far from the truth, for he knew his daughter’s greatest passion was music. “What are you saying?” he hissed softly, pulling her off to the side. “You thought coming to Paris was a wonderful idea, why are you so against the thought now?”
Christine bit her lip and looked around, trying to ignore the elegant men and women who regarded the two of them with disgust. “We just…I don’t know if we can fit in here,” she whispered, feeling her cheeks burn brightly, especially at the look her father gave her after she uttered the words.
Yet before he had the opportunity to say anything, a man in a maroon uniform and a bushy black beard appeared before the two of them. “May I help you?” the man asked, although anyone could tell by the tone in his voice that helping a person was the last thing he wanted to do.
Christine’s father smiled and gave a short bow. “Monsieur, I have come with hopes that there may be an opening in your company’s orchestra. I am a violinist, and while I do not like to boast, I have been told by many, including nobility, that I play exceptionally. In fact, I studied music at the conservatory-”
“Yes, yes, yes, that is all very well,” the uniformed man muttered, waving his hand to stop Christine’s father from babbling. “And who is this?” the man asked, pointing a figure at Christine who timidly hid behind her father.
“Oh, my daughter, a fine singer if I may add. She-”
“We don’t need singers,” the man grumbled. “We have too many singers as it is, if you ask me. But…there may be a place for you monsieur,” the man then motioned behind him to a door that led off down a dark corridor. “The managers are watching a rehearsal for next week’s opera. They would be the ones you would truly wish to speak to. I do not know if they will hire you, the season has already been planned, but…one of our violinists has…gone missing, so you may have luck and take his job.”
Christine’s brow furrowed at this news. Missing? What did that mean? “I would not wish to take another man’s place-” Christine’s father began, but was quickly cut off.
“Just through that door, but be very quiet, La Carlotta is rehearsing.”
Both Christine and her father exchanged looks at the name, and then bowed their heads to the uniformed man. “Is La Carlotta a great singer?” Christine quickly asked before the man turned away from them.
The man grimaced. “Some…would think so…”
Her father quickly pulled Christine to his side and hurried through the door the man had indicated. It was a long dark corridor and the further they went, the louder the singing became. Christine felt velvet rub against her arms. She realized that she was surrounded by black curtains, and up ahead she could see bright lights, indicating the stage. The singing grew louder and louder still, reminding Christine of a time her father had taken her to the seashore and there were seagulls squawking on the cliffs above. Her father stopped, and the two gazed through a sliver in the curtains at the beautifully illuminated stage.
So this was what it was like, she thought. She was encased in a world of black velvet, the smell of cigarettes filling the air as stage hands quickly lowered and lifted elaborate scenes by thick ropes and heavy sandbags. And a few feet in front of her, the stage, bathed in golden light, where dancers twirled and singers lifted their voices to the heavens; it was a dazzling picture of rhythmic chaos.
“Those must be the managers,” her father whispered, pointing to two men who were dressed in fine suits and exchanging notes with one another while examining the stage. “Wait here,” he said, before quickly moving off to the side in hopes to have an audience with the gentlemen.
Christine barely heard a word; she was lost in the spectacle before her. While gazing out through the curtains was nothing compared to sitting in a box, or so she assumed as she had never been in one, it was as if she were gazing at a piece of the world that only God could see. Indeed, this view of the stage felt very sacred.
“Hey!” she jumped at the sound of a gruff voice. A stage hand grabbed her by her shoulders and whirled her around to face him. “What are you doing back here?! No one is allowed back here!”
Christine was terrified, especially when she smelled the alcohol on the man’s breath. His hands were large and dirty and the way he squeezed her shoulders hurt. He then seemed to look at her differently, and a toothy grin spread across his face. “You best come with me little one…” he slurred.
“N-n-no thank you…” Christine whimpered, wriggling her shoulders out of his grip.
“Come on, Joseph Bouquet won’t hurt you…” he reached for her again, but Christine quickly moved out of the way, causing the stage hand to run into a prop, which made him lose his balance, and before he fell completely, he grabbed hold of a piece of scenery and the whole thing came crashing down.
There were several screams by ballet dancers, but none compared to the cry by the prima donna who was nearly knocked over by the crashing piece of scenery. “Cara! Cara my darling!” a rather rotund man reached for the shaken singer who was fanning herself as if to keep from fainting. However, the second the stout little man reached her side, she pushed him away and seemed perfectly fine.
“WHAT IN GOD’S NAME IS THIS!?!?!” the woman screamed, pointing at the crushed scenery. Everyone else was at a loss for words, including the two managers who were simply staring in horror at the stage. Christine turned a deep shade of red, knowing she was in full view for everyone to see. Her father shared the same expression of horror as he locked eyes with hers. “YOU!!!” Christine jumped as she realized the grand woman was addressing her. “WHO THE HELL ARE YOU AND WHAT THE HELL ARE YOU DOING!?!?!?!”
Christine was scared speechless. What could she say? A simple sorry wouldn’t necessarily do much good at this point. “WHO ARE YOU!?!” the woman demanded.
Everyone was surprised, including Christine, when the voice that spoke came from the old man standing next to the managers. “A thousand apologies madam, it was an accident, my daughter didn’t mean-”
“YOUR DAUGHTER!?!?!?” Both Christine and her father regretted the words the second they left his lips. “AND WHO THE HELL ARE YOU!?!?!” she demanded.
“Senora, please, do not stress your lovely voice-”
“SHUT UP!!!” Carlotta barked at the manager who attempted to ease her.
“Monsieur Daae,” he gave a deep bow. “And this is my daughter Christine, we have come with hopes that I may find a place in your orchestra, as I was just discussing with these gentlemen. My daughter has a passion for singing and we were hoping that she may also find work in the chorus.” It amazed Christine with how calm her father spoke, despite this woman who looked ready to rip one’s throat out.
“Is that so?” Carlotta growled, her voice not as loud, yet even more menacing.
“Indeed!” cried one of the managers, quickly stepping in. He was a tall man, middle aged, with a dark mustache. “Monsieur Daae may help us as Monsieur Robert has been missing for quite some time. We are in need of a violinist to fill the man’s place.”
“Yes, quite so!” remarked the other manager, a slightly older gentleman with a balding head. “After all senora, was it not you who mentioned yesterday that it was impossible for you to find your notes due to the missing violin?”
Carlotta’s eyes turned into slits as she gazed upon the managers. “I do not need musical help of any sort, my talents are gifts from God!” she spat. “And as for that man and this…this…little…country bumpkin!” she retorted, looking upon Christine with fury, “I will not perform on this stage knowing that a little stupid clumsy-”
There was a loud groan and suddenly a figure rose from a heap of black curtains, belching as he came to his feet. “Joseph Bouquet!” the mangers said at once.
The stage hand turned to look at the people on the stage, all of whom were staring at him with surprise. “W-w-what?” he hiccupped.
“The man is drunk!” one of the mangers cried.
“And it was he who caused the accident!” the other shouted.
“Shame on you!” they both yelled.
Joseph Bouquet simply looked confused.
The rotund man who had shown great concern for Carlotta earlier stepped forward and slapped Joseph Bouquet hard across the face. “You nearly killed my beloved Cara!” he accused. “You drunken lout! Apologize to her at once and then leave this place immediately!”
Carlotta rolled her eyes. “Do shut up Ubaldo,” she groaned.
However the mangers were quick to agree with Ubaldo Piangi, the Opera’s leading tenor. “Indeed! You’re fired Bouquet!”
Joseph Bouquet’s only response was another disgusting belch.
“So you see madam?” Christine’s father quickly intervened. “It was all a mistake; my daughter had nothing to do with this accident.”
Carlotta hated to be proven wrong, and she hated it even more when she couldn’t have her way. “If we must have a new violinist, then so be it, but I will NOT have that girl share the same stage as me!”
“Of course not!” both managers quickly appeased. Carlotta gave one final glare to the petrified girl, then turned on her heel and exited the stage with Piangi right behind her.
Everyone let out a long weary sigh of relief. “Daae?” addressed Firmin. “You must understand this is a trial period. We don’t normally hire men right off the street, there are plenty of people out there who can play a violin for a few coins. But we are desperate right now for someone to fill Monsieur Robert’s place.”
“I understand,” he whispered.
“If Monsieur Robert does not return, and if you do as well as is expected, you may stay and take his place in the orchestra,” Andre, the taller of the two managers, added.
Christine’s father gave another low bow. “Thank you monsieurs. And…my daughter?”
“Yes, your daughter,” both managers grumbled, looking at Christine who was desperately trying to help some of the stage hands and dancers with fixing the fallen set. “We are in no need of singers, our chorus is quite full and the season is already scheduled. But…” Firmin glanced at the girl. “We may find some place for her in the costume department or something like that.”
“Oh! Thank you monsieurs! Thank you so-”
“Yes, yes,” Firmin muttered with a wave of his hand. “Seek Madam Giry, the ballet mistress; she will help get the two of you settled. Come Andre, we must talk, I’m afraid there’s been another note…”
Andre rolled his eyes to heaven. “Not another one! What are his demands this time?”
“The usual,” Firmin muttered, “and then of course, some others as well.”
The two managers stalked off, grumbling and complaining all the way. Christine then came to her father’s side, looking hopeful for him. “So? Will they let you play?”
He smiled at her and nodded his head, although his smile quickly changed. “I’m afraid I couldn’t get you a place in the chorus, I’m so sorry-”
“Oh Papa, please, don’t apologize, I do not need to be in the chorus, it matters more that you can play as you’ve always dreamed.”
“But my child, you have dreamed of singing on the stage, have you not?”
Christine shook her head, although it was flat faced lie and her father knew it. She did have dreams of singing on the stage, but there were more important things, such as getting food on the table. And right now, there best chances were for her father.
He sighed and put his arm around his daughter’s shoulders. “Come, we must find this Madam Giry, she is to help us find lodging.” Christine nodded and followed her father, although before she did, she felt an odd eerie feeling…as if she were being watched again. She looked up to the boxes but saw nothing. Her imagination running wild again, she mused. Yet she couldn’t help but wonder if such a place, as old and majestic as this, could be haunted? Her mother read gothic romances and mystery tales to her as a child, causing Christine to stay awake at night afraid of what the darkness would bring, but also filling her with excitement at the turn of every page. It was foolish, she knew, but this place seemed to resemble so many of those tales. The thought of ghosts was rather exciting, and perhaps even a little romantic
Her father called her name, and she quickly turned and hurried after him, yet gazing one last time at the auditorium. Paris…they were truly here! And they were in the Paris Opera House, and she was standing on its stage! She sighed dreamily, imagining what it would be like to perform. But her sigh turned to one of sadness. That was all it could be…a dream.

[Christine]

Kapitola 1 Předehra

Dvě postavy oděné do prostých venkovských šatů obdivně zíraly na masivní klenbu katedrály Notre Damme. Jedna z postav, mladá žena, s úžasem sledovala jak slunce v rozetovém okně na čele katedrály vrhalo duhové světlo na chodník před nimi. Druhá z postav, starší muž, se na ni usmál.
„Paříž Christine. Jsme v Paříži.“
„Paříž….“ zašeptala dívka, stále zahleděná do krásy a majestátnosti před sebou. Tak přece byly zde, v Paříži.
Muž si povdechl, jemně ji objal kolem ramen a odváděl ji pryč od katedrály.
„Pojď“ řekl. „Musíme se dostat do Opery, protože to je také klenot sám o sobě.“
Christine jen přikývla, přestože nedokázala odtrhnout svůj pohled dokud nezašly za nejbližší roh. Kráčely rychle po rušné ulici mezi Pařížany všech vrstev. Od boháčů oděných v krajkách a hedvábí a jedoucích v kočárech až po žebráky poskakujících o dřevěných holích. Krása i chudoba byla k vidění všude, ale nic se nedokázalo vyrovnat nádheře katedrály, kterou Christine právě viděla.
Konečně po dlouhé a únavné chůzi dorazily k cíly své cesty. Krásná a majestátní pařížská Opera, klenot sám o sobě, právě jak starší muž pravil. Bezdechu zíraly na tento architektonický skvost a jakoby kamenné chrliče zíraly zpět na ně. Christine jímal nehynoucí obdiv, ale také jí po zádech přeběhl podivný chlad. Bylo by možné, aby budova měla oči? Ne, to byla hloupá myšlenka, a přece….zdálo se jí, jako by se na ni dívala, na dno její duše. Soudila ji.
„Christine.“
Dívka se lekla a rychle se probrala ze svého opojení. „Ano, tatínku?“
Její otec byl již několik kroků napřed a pokynul jí, aby ho následovala. Christine se lehce začervenala a rychle ho následovala, aby mu pomohla do schodů.
Přišly do Paříže s nadějí na nový život. Christine se narodila a byla vychována na venkově. Její otec byl muzikant ze Švédska, který přijel do Francie, aby si splnil svůj sen o hraní ve velkém orchestru. Nicméně, než se mu podařilo tento sen uskutečnit seznámil se s krásnou francouzskou dívkou a zamiloval se. Ta dívka, Christinina matka, byla dcerou z bohaté a urozené rodiny a její otec měl sotva dost peněz na to, aby to uspokojilo její snobské rodiče, kteří samozřejmě odmítly přistoupit na tak nerovný svazek. Oba zamilovaní spolu utekly na venkov, kde byly tajně oddání venkovským knězem. Poté se skrývaly ze strachu před tím, aby je dívčina rodina neobjevila a nepřijely si pro ni. Jak se však ukázalo rodina se rozhodla svou nezdárnou dceru zapudit. Vymazaly její jméno z poslední vůle a navždy ji vyloučily ze svých životů. I přes veškerou bolest a smutek, Christininy rodiče si dokázaly zařídit útulný a šťastný domov. Christine si nepamatovala jediný den svého dětství a dospívání, který by nebyl naplněn láskou a radostí. A i když by mnozí pohlížely na její dětství prožité v chudobě a skromnosti s opovržením, ona by ho za nic na světě nevyměnila. Nelitovala ničeho, byla Daee a to samo o sobě ji naplňovalo radostí.
Ale teď ve chvíli kdy ona a její otec procházely grandiózním foayé majestátní opery, Christine se poprvé ve svém životě cítila zahanbená nad tím, kdo je a odkud pochází. Okolo stojící dámy měly na hlavách klobouky zdobené peřím a stuhami a pánové rukavice z jemné kůže a jejich vycházkové hole byly zdobené stříbrným tepáním. Pohledy, které vrhaly na procházející dvojici byly příčinou Christinina ruměnce. Pohledy, které říkaly, že sem nepatří.
„Tatínku?“zašeptala plaše. „Možná, že to nebyl dobrý nápad….“
Její otec, ztracený v kráse místnosti a nevšímajíc si nepřátelských pohledů, na ni pohlédl s výrazem, jako kdyby mu právě řekla, že nemá ráda hudbu. Což byl nesmysl, protože Christine hudbu milovala víc než cokoli jiného.
„Co to říkáš?“ zasyčel tiše a odvedl ji kousek stranou. „Přece si souhlasila, že odejít do Paříže je skvělý nápad, tak proč si teď změnila názor?“
Christine se kousla do spodního rtu a rozhlédla se kolem sebe. Zoufale se snažila si nevšímat pohrdavých pohledů okolo stojících dam a pánů.
„Já jenom……nemyslím si, že se sem hodíme“ zašeptala s hořícími tvářemi. Začervenala se ještě více při otcově překvapeném výrazu. Ale ještě, než ji mohl vyčinit, přistoupil k nim muž v kaštanové uniformě a hustým černým plnovousem.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se, ačkoliv bylo zřejmé, že pomoc bylo to poslední, co měl v úmyslu.
Christinin otec se usmál a zdvořile se uklonil.
„Vážený pane, přišel jsem v naději, že by mohlo být volné místo ve vašem ctěném orchestru o které bych se mohl ucházet. Jsem houslista a věřte mi, že nepřeháním, když říkám, že hraji výborně. Dokonce několik vysoce postavených lidí mi k mé hře blahopřálo. Studoval jsem na konzervatoři….“
„Ano, ano, ano, to je výborné“ zamumlal muž v uniformě se zdviženou rukou, aby zastavil vychloubačné řeči Kristinina otce. „A kdopak je tohle“ ukázal na Christine plaše postávající vedle.
„Och, to je má dcera, pane, výtečná zpěvačka. Ona…“
„Nepotřebujeme zpěvačku.“ zabručel muž. „Máme jich dost. Možná až příliš, dle mého názoru…Ale mohlo by tu být místo pro Vás pane. „ Pohybem jim naznačil, aby ho následovaly ke dveřím, které vedly do úzké temné chodby. „Ředitelé právě sledují zkoušku opery na příští týden. S těmi si musíte promluvit. Nevím jestli Vás přijmou, sezóna už začala, ale…..jeden z našich houslistů se…ztratil, tak byste mohl získat jeho místo.
Christine se nad jeho slovy svraštilo obočí. Ztratil? Co to má znamenat?
„Nechci připravit nikoho o práci…začal její otec, ale byl rychle umlčen zvednutou rukou.
„Těmi dveřmi. A potichu. La Carlotta právě zkouší.“
Christine a její otec si jen vyměnily pohled a uklonily se uniformovanému muži.
„Je La Carlotta skvělá zpěvačka?“ stihla se Christine ještě rychle zeptat, než se uniformovaný muž otočil k odchodu.
Muž se jen podivně zatvářil. „Někteří…si to myslí.“
Otec ji uchopil za ruku a rychle ji odváděl ke dveřím na které muž dříve ukázal. Byla to dlouhá temná chodba a jak kráčely kupředu zpěv se stával hlasitější a hlasitější. Christine ucítila dotek sametu na své paži. Rozhlédla se a zjistila, že ji obklopuje dlouhá černá opona a dál vepředu viděla jasné světlo, které osvětlovalo jeviště. Zpěv stále sílil a Christine připomínal křik racků, který slyšela jako dítě, když ji otec jednou vzal se sebou na pobřeží. Její otec se zastavil a oba se škvírou v oponě dívaly na krásu světlem zalitého jeviště. Tak takové to tedy je, pomyslela si. Byla obklopená světem černého sametu, vůně tabáku prosycovala vzduch a kulisáci rychle měnily jednotlivé scenérie za pomoci lanek a těžkých pytlů s pískem. Jen pár kroků od ní na jevišti, zalitém zlatavým světlem, tanečníci kroužily v rytmu hudby, zpěváci pozvedali své hlasy k nebesům a to vše vytvářelo úchvatný obraz pestrého chaosu.
„To musejí být ředitelé“ zašeptal její otec a prstem ukázal na dva muže, oblečené v drahých oblecích, kteří spolu tiše hovořili a vyměňovali si papíry s poznámkami zatímco sledovali pohyb na jevišti.
„Počkej tu“ zašeptal a rychle se vzdálil jejich směrem s nadějí, že jej vyslechnou.
Kristin však byla tak zahleděná do výjevu před sebou, že sotva slyšela, co jí povídal. Ačkoliv pohled z místa za oponou se dal sotva přirovnat k pohledu z lóže. Alespoň si to myslela, jelikož ještě nikdy v žádné lóži neseděla a dál bez dechu přihlížela té „božské“ podívané. Alespoň jí tak jeviště připadalo. Posvěcené.
„Hej!“ Christine nadskočila leknutím, když za sebou uslyšela hrubý hlas. Jeden z kulisáků ji hrubě uchopil za ramena a otočil čelem k sobě.
„Co tady děláš? Sem nikdo nesmí!“
Christine se vyděsila, obzvláště, když z mužova dechu byl cítit alkohol. Jeho ruce byly velké a špinavé a svíral ji tak pevně až to bolelo. Výraz v jeho tváři se náhle proměnil a muž se na ni zazubil.
„Radši bys měla jít se mnou maličká.“ zamumlal zastřeně.
„N-e-e, děkuji…“ vykoktala Christine a rychle se mu vykroutila ze sevření.
„No tak, Joseph Bouquet, ti neublíží…“ odpověděl a pokusil se ji znovu chytit, Christine se mu však hbitě vyhnula. Muž klopýtnul, zavrávoral a plnou vahou narazil do kusu scenérie. Ve snaze udržet se na nohou popadl nejbližší pytel s pískem a celá scéna se s rachotem zřítila dolů. Několik baletek vykřiklo hrůzou, ale žádný z nich se nevyrovnal výkřiku prima donny, kterou padající kulisa téměř strhla k zemi.
„Caro, Caro, drahoušku!“ vykřikl menší, zakulacený muž a vrhl se k ženě, která se začala rychle ovívat vějířem, aby zabránila mdlobám. Nicméně ve chvíli, kdy k ní došel už vypadala naprosto v pořádku a hned ho odstrčila stranou.
„CO SE TO PROBOHA STALO!!“ vykřikla a ukázala na zřícený kus scenérie. Všichni, včetně obou ředitelů, v šoku a naprosto bezhlesně zíraly na jeviště. Christine stála teď na otevřeném jevišti v dohledu všech a hluboce se červenala. Když se její zraky spojily s otcovými, viděla v jeho očích stejný šok.
„TY!“ Christine nadskočila leknutí, když poznala, že žena promluvila na ni. „KDO K ČERTU JSI A CO TO TAM PROVÁDÍŠ?!!“
Christine na ni jen vyděšeně hleděla. Co mohla říci. Prosté promiňte se nezdálo v tuto chvíli dostačující.
„KDO VLASTNĚ JSI?“ dožadovala se žena.
Když Christinin otec promluvil, všichni, včetně Christine, na něho překvapeně pohlédly.
„Prosím tisíckrát za prominutí vážená paní. Má dcera nechtěla nikomu ublížit. Byla to nehoda.“
„VAŠE DCERA?“ Christine i její otec začaly rychle svých slov litovat. „A KDO K ČERTU JSTE VY?!“
„Seňoro, prosím, nepřepínejte svůj hlas…“
„VY MLČTE.“ Carlotta vyštěkla na ředitele, kteří se ji snažili uklidnit.
„Mé jméno je Daee.“ Představil se Christinin otec a hluboce se uklonil. „A toto je má dcera Christine. Přišly jsme s nadějí, že bych mohl získat místo ve Vašem orchestru. Právě jsem o tom mluvil s těmito pány. Moje dcera vášnivě ráda zpívá a tak jsme doufaly, že by pro ni snad bylo místo ve sboru.“
Christine žasla nad tím, jak její otec klidně promlouval k ženě, která vypadala, že by nejraději někomu vyškrábala oči.
„Skutečně?“ zavrčela Carlotta, ne sice hlasitě, ale rozhodně hrozivě.
„Opravdu!“ vložil se do toho rychle jeden z ředitelů. Vysoký muž ve středních letech s tmavým hustým knírem.
„Pan Daee by nám mohl pomoci, teď, když pan Robert už nějakou dobu schází. Potřebujeme houslistu, který ho zastoupí.“
„Ano, přesně tak.“ Poznamenal druhý z ředitelů, postarší zvolna plešatějící muž. „Vy sama seňoro jste přece nedávno poukázala na to, že bez chybějících houslí je pro vás nemožné vyzpívat správně noty.“
Carlotta pohledla na oba ředitele a oči se jí nebezpečně zúžily. „Já nepotřebuji žádnou pomoc či podporu. Můj talent je dar od Boha!“ vyštěkla.
„ A co se týká tohohle… malého, venkovského…polene.“ Odsekla a podívala se na Christine zuřivě. „ Odmítám stát na stejném jeviště s touhle malou, hloupou, neohrabanou…“
Náhle se ozvalo hlasité zasténání a z chuchvalce černé opony se vztyčila říhající rozložitá postava.
„Joseph Bouquet!“ vykřikli oba ředitelé.
Kulisák pohlédl na dav lidí před sebou, který na něj překvapeně zíral.
„C-o-ž-e!“ vykoktal nakonec.
„Ten chlap je opilý!“ vykřikl jeden z ředitelů.
„To byl on, kdo způsobil tu nehodu!“ přidal se druhý.
„Stydťe se!“ zařvali oba.
Joseph Bouquet se jen zmateně rozhlížel.
Malý zakulacený muž, který se předtím tak vehementně snažil pomoci La Carlottě, předstoupil před Bouquetta a udeřil ho tvrdě do tváře.
„Skoro jste zabil mou milovanou Caru!“ obvinil ho. „Vy jeden ožralo! Okamžitě se jí omluvte a pak odsud vypadněte!“
Carlotta jen zakroutila očima. „Zmlkni Ubaldo!“ zasténala.
Nicméně oby ředitelé se rychle ztotožnili s názorem Ubalda Piangiho, hlavního tenoristy pařížské opery.
„Opravdu! Bouquette máte výpověď!“
Bouquettova jediná odpověď bylo jen další nechutné říhnutí.
„Tak vidíte madam.“ Christinin otec rychle poznamenal. „Má dcera je v tom nevině. Celé to bylo jen nedorozumění.“
Carlottě se nelíbilo, když neměla pravdu. A ještě více nesnášela, když nebylo po jejím.
„Když musíme mít nového houslistu, budiž. ALE TA HOLKA SE MNOU NA JEVIŠTI STÁT NEBUDE!“
„Ovšem, že ne.“ Ujistili ji rychle oba ředitelé.
Carlotta vrhla na zkamenělou dívku ještě jeden nepřátelský pohled, poté se otočila na patě a opustila jeviště s Piangim za patami. Všichni si vydechly úlevou.
„Daee. Musíte pochopit, že je to pouze na zkoušku.“ Upozornil Firmin, jeden z ředitelů. „Normálně nenajímáme lidi přímo tak z ulice, kde je spousta takových fidlalů za pár krejcarů. Ale jsme zoufalí, potřebujeme někoho, kdo zastoupí pana Roberta.“
„Rozumím“. zašeptal Christinin otec.
„Pokud se pan Robert nevrátí a vy si povedete podle očekávání, pak budete moci zůstat a vzít jeho místo v orchestru.“ Dodal André, druhý z ředitelů.
Kristinin otec se znovu hluboce uklonil. „Děkuji pánové. A…moje dcera?“
„Ano, ano, vaše dcera“ oba ředitelé zamumlali a prohlíželi si Christine, která se snažila pomoci ostatním kulisákům se spadlou kulisou.
„Opravdu nepotřebujeme další zpěvačku. Náš sbor je plně obsazený a sezóna už začala. Ale,…“ Firmin znovu pohlédl na dívku. „Mohli bychom ji najít práci v kostymérně, nebo něco takového.“
„Ó, děkuji vám pánové. Mnohokrát vám děkuji…“
„Ano, ano.“ Firmin umlčel gestem ruky. „Vyhledejte paní Giryovou, vedoucí baletu, pomůže vám najít ubytování. Pojďme André. Musíme si promluvit. Obávám se, že jsme dostali další vzkaz…“
André jen zakroutil očima. „Už zase? Co po nás chce tentokrát?“
„Jako obvykle“ Firmin odpověděl. „A samozřejmě ještě něco navrch.“
Oba ředitelé se vzdálili, střídavě rozmlouvajíc a hadajíc se. Christine se vrátila k otci a pohlédla na něho s nadějí v očích.
„Tak jak? Nechají tě hrát?“
Usmál se na ni a přikývl. Jeho úsměv, ale rychle uvadl. „Bohužel jsem ti nedokázal zajistit místo ve sboru. Je mi to moc líto,…“
„Ale tatínku, neomlouvej se přece, já nemusím zpívat ve sboru, důležitější je, že ty budeš hrát, tak jak jsi o tom vždycky sníval.“
„Ale dítě moje, ty jsi si přece vždycky přála zpívat v divadle!“
Christine je zavrtěla hlavou, i když dobře věděla, že tuhle lež její otec snadno prohlédne. Samozřejmě, že snila o tom, že bude zpívat, ale teď byly přednější mnohem důležitější věci. Jako mít střechu nad hlavou. A právě teď jim to mohl její otec zajistit. Ten si jen povzdechl a vzal ji kolem ramen.
„Pojď, musíme najít tu paní Giryovou, aby nám pomohla vyhledat ubytování.“
Christine přikývla a následovala svého otce, ale znovu se jí zmocnil ten podivný pocit, který měla předtím. Pocit….jako by jí někdo sledoval. Její matka jí jako dítěti čítávala temné gotické romány plné romantiky a tajemství, které Christine nutily zůstat vzhůru dlouho do noci ve strachu z temnoty, ale také ji naplňovaly vzrušením. Bylo to tak hloupé, ale tohle místo tolik připomínalo ty tajemné příběhy. Myšlenka, že duchové existují, jí připadla vzrušující, možná i trochu romantická.
Otec na ni zavolal a tak se rychle otočila a pospíchala za ním, ale ještě se naposledy rozhlédla kolem. Paříž… byly skutečně tady! A byly skutečně v pařížské opeře a ona stála na jejím jeviště. Zasněně si povzdechla. Jaké by to asi bylo, stát tam a zpívat ve skutečnosti. A pak se její tvář zasmušila. To bylo přesně ono. Byl to jen sen.

[Christine]

WARNING! Text is R rated. Graphic though not explicit sex scene and suggestive talk

A pleasured sigh escaped his lips. He sucked in a deep breath and groaned as he felt his body release the rigid tension that had him at bay, finally giving way to the brief sensation of pleasure.
“Did I please you monsieur?”
He groaned, awoken from his trance by the woman’s voice. Yes, the pleasure was pleasing, but always brief.
“You pleased me very much my dear,” he grunted, pulling his newly spent cock back inside his trousers. The woman seemed to pout a bit, but only momentarily, and she quickly rose from her knees to her feet.
“Is there anything else I can do for you monsieur?”
He didn’t want to look at her. This was the part he always hated. He was a man with needs like any other, and when he needed release from the cravings of the flesh, he knew exactly where to find them. The city was littered with prostitutes who were willing to do far more than he had asked of this woman. However, he wanted to keep the encounters as brief as possible. After he received what he wanted, he would give the women what they wanted. “Here,” he muttered, tossing the woman several gold coins.
The woman’s eyes widened in amazement. “But monsieur, this is too much for a mere-”
“My dear,” he whispered, with as much calmness as he could muster, “you are a woman of great talent. You deserve every penny.”
The woman said nothing, she wasn’t about to argue over money. She quickly tucked the coins into her bodice, yet attempted to peer past the shadows that covered her customer’s face. She had seen him before; this wasn’t the first encounter the two of them had shared. He was a mysterious man; only seeking out “company” long after dark, and always refusing to go indoors. He preferred dark lonely alleys and hard stone walls to soft feather beds. She had seen him here with other girls as well, sometimes seeking the pleasure she had provided for him, sometimes seeking more. But he himself never changed, always sticking close to the shadows and keeping his face covered with the collar of his cape. She shrugged her shoulders, thinking it didn’t really matter what he wore or how he behaved, so long as she got paid.
“Shall I be seeing you again soon monsieur? Are you sure there isn’t anything I can-”
“Yes,” he growled. The woman jumped at the sound of his voice, not expecting the frightening tone. He quickly began to move away from the woman, holding onto his last strand of sanity. “You’ve been paid, now go, quickly…and don’t say a word about any of this,” he warned, before turning on his foot and disappearing into the shadows, his cape billowing behind him. The woman had no idea how lucky she was, he thought disdainfully. If she had spoken one more word, his patience would have fled entirely and there was no telling what he would have done. Indeed, it was good that he left when he had.
Quickly, silently and swiftly, looking like a bat in the night air, he returned to his sanctuary, where the demons that threatened to consume him could be kept at bay by the power of his genius.

==================================================

She gazed out the window at the night sky, pleading for the clouds to reveal the glow of the silver moon and allow its welcoming beams to illuminate her tiny bedroom. She sighed, leaning her head against the hard iron window frame, knowing it was a lost cause. There was a storm in the air; she could feel it in her bones. Years of living in the country had hued such detection skills within her. Christine sighed again and wrapped her arms around her body, shivering, but not from the cold night air.
She had awoken only a few moments ago from a strange dream that caused her body to tremble violently. She was confused; her surroundings were strange and after a brief moment’s pause, she remembered that both she and her father were staying at a cheap flat only a few streets away from the Opera House. Indeed, she could see its domes rising over the rooftops in front of her. And once again, she had that strange feeling that it was looking right back at her, even through her…as if it were judging her very soul.
“Oh Mama,” she whispered, feeling like a child and wishing for her mother’s soothing voice to calm her and tell her things were alright. That despite the stories Christine begged her mother to tell, there really were no such thing as monsters or ghosts. Christine cursed herself for thinking earlier that ghosts were romantic. She was lost in the beauty of the Opera House; now after having that strange dream, she felt ghosts could be anything but.
“Maybe it wasn’t a ghost,” she whispered to herself. “Maybe it really was a man…” she shook her head, feeling so foolish for analyzing something that meant nothing to her. It was a nightmare, pure and simple. And now she was awake and the dream was gone. She was safe, and things for both she and her father were going to be alright. He was to play the violin for the orchestra, and she was…going to work as Carlotta’s costume girl. The very thought turned Christine’s stomach.
She recalled how her father would not stop apologizing to her that whole afternoon while they moved into their new flat. “I can always tell them that I won’t play if you are not given a place in the chorus-” She stopped him immediately and scolded him for daring to think such things.
She reasoned with her father, explaining to him that she was still young, she had plenty of opportunity in her life to be a singer, and she could always audition for the next season. And they could not afford to play such silly games with the managers to simply cater to her dreams. This was their only chance of survival. Christine cursed the family of her mother, hating them for buying the farm right out from under her father and throwing both of them off their own land. It was done as a punishment for “stealing” their precious daughter, a girl with whom they had not contacted since the day she ran away to be with Christine’s father.
They had no where else to go except Paris. And if her father was refused, then the only other option would be the streets.
Yet things were going to be alright, she reminded herself. While his position was deemed merely temporary, she was sure that once her father played for the orchestra, they would find something permanent for him. He was such a great musician, and it was he who inspired her love for music. That evening, before they had gone to bed, he played a few tunes on his violin and she sang along. It was just as if they were back on their small country farm. Christine sighed again and quickly wiped the tear that was threatening to trickle down her cheek. While the splendor of the city was certainly dazzling, she missed her simple home.
She gazed one last time at the Opera House before shutting her window and returning to bed. She would dream of singing, instead of ghosts and monsters. She would work hard to win Carlotta’s favor and audition for the company the following season. Yes, that was what she would concentrate on. She smiled at her determined thoughts, and closed her eyes, waiting for her dreams of singing at the Opera House to fill her head.
But it was a different music that invaded her senses, a passionate melody that haunted her being. Somewhere in the night, across the miles of darkness, there was music; a sad sweet song that squeezed at her heart. And when she dreamt, it was that song she sang.

==================================================

The day had been long for Madame Giry, the rigid ballet mistress that all the stage hands feared. No one dared to cross paths with her, not even Carlotta. Everyone believed that Madame Giry’s icy demeanor came from an old knee injury that prevented her from ever dancing again, and the fact that her own daughter was the rising star of the ballet. If they only knew the whole truth, she thought to herself. Yes, it had been a long day indeed; after a vigorous rehearsal she was left to find lodgings for the new violinist and his daughter. She didn’t say much to either of them, yet observed the two closely, judging whether or not they could be trusted. Satisfied that they could be, she thought despite the late hour, now was as good a time as any to tell him of the day’s events.
There were many secret passages that led to his lair; she knew about half of them. She also knew where to avoid the traps he set for intruders. Dressed in her traditional matron’s black, she walked with dignity through the catacombs to where there was light burning in the distance, as well as the rising cords of organ music.
As she grew closer, there were movements off to the side. Any other person would have run screaming, but she continued on, nodding her head to the figures that watched from the shadows. Finally, she came upon a clearing in the cavern, where hundreds of candles lit the room, illuminating the space in an orange glow. In one corner sat a caped figure, hard at work over a piece of music.
“I do not recall inviting you here madam,” spoke a cold dark voice.
“I was not aware I needed invitations monsieur,” she replied just as coldly.
The figure chuckled. “It would never matter; you come as you please, just like me.”
Madame Giry felt the corners of her lips twitch at that. “We are more alike than you can imagine, Erik.”
He made a sound to her words and continued going over the score in front of him. She stood silently while he played several cords on the organ before him, before stopping and examining the music again.
“A new opera?”
He smiled. “I’m already hard at work planning the next season.” He picked up a pen and made a few changes on the sheet of music. “So what brings you here besides the dazzling conversation?” he asked, his voice dripping with cynicism.
Madame Giry was not one to beat around the bush so she spoke quite plainly. “The managers hired a new violinist.”
Erik dropped the pen and his muscles went rigid. “Today?”
“Yes.”
He slowly turned to face the ballet mistress, his eyes ablaze with fury. “When did this take place?” he asked, his voice fighting for calmness.
Madame Giry knew he did not like it when anyone focused on his face. She glanced briefly to see whether he was masked or not. She was pleased to see that he was. “Just this afternoon, around three. I did come to tell you soon after, but…I learned you were otherwise…engaged.”
Erik ignored the disgust in her voice and brushed past her to where he kept more parchment. She sighed and continued speaking. “Are you truly surprised? They have been in desperate need of a new violinist since…the rather surprising ‘disappearance’ of Monsieur Robert…” she watched him for any reaction, but received none. “Erik, what did you do with the man? Was his playing that offensive to you?”
He ignored her statements, showing no emotion to any of her words. “Who is this man, this new violinist?” he demanded, not looking her.
Typical, she thought. “His name is Daae.”
“Means nothing to me,” Erik icily replied, brushing past her again to the organ. He sat down and began furiously writing notes on the new parchment. “Can he play?”
Madame Giry sighed. “I have not yet heard him, but I do believe he will do the orchestra good.”
Erik scoffed at her words. “Amazing how a man who has not even played is regarded as a musical genius.” He was extremely displeased. He knew the managers of the Opera House were idiots, but he never thought they would hire a random person off the streets who held a violin in his hands.
Madame Giry knew he was extremely upset. Erik disliked change, and quite frankly, he had been in a bad mood for the past two years ever since Firmin and Andre became the Opera House managers. Unlike all the others before them, these two didn’t follow Erik’s instructions very well, not to mention their love for money was far greater than their love for music and art. Hence why Carlotta was the star. “And those fools actually think they run this theater,” he growled beneath his breath.
“Please be kind Erik, they have no where else to go,” Madame Giry pleaded.
Erik’s head popped up from his writing. “They?”
She sighed. “Yes, Monsieur Daae and his daughter.”
Erik rolled his eyes and groaned loudly, before arranging the music just so before him and trying the new notes on the organ. “I detest children; I will not allow a child to run around in my theater!”
“Mademoiselle Daae is a woman, Erik.”
He stopped his playing momentarily. “Oh?”
“Yes…a girl still, if you ask me. She just turned 20.”
“Ah, I see,” he whispered, before resuming his playing. “A spinster then.”
Madame Giry rolled her eyes. “Hardly. She is no older than my own daughter, and she had hopes of joining the chorus-”
“Do not tell me they hired her too?” Erik groaned, turning and looking at the ballet mistress. “We don’t need any more singers! We have the right amount for pitch and quality; I thought that was perfectly clear to those fools!” Erik stood up swiftly, knocking over the stool he was sitting on. He began to furiously pace, his breathing becoming harsh and uneven. “The only singer I would welcome is someone to replace that harpy they have warbling day after day! That madam is why I must flee this place now and then…if I don’t, I’ll become madder than I already am…” he sighed and slowed his pacing, however his large powerful hands were tightened into fists. If he could, he would kill Carlotta this very night, and he would have no regrets whatsoever. It was this infernal woman’s pleas that kept him from doing so. It was also the fact that Carlotta, being a supposed “star” would no doubt cause a riot of some kind. But one day, if things went too far, he would throw caution to the wind and do what he had been longing to do ever since she first stepped foot in his Opera House and opened her mouth.
Madame Giry saw the rage written across Erik’s masked face and quickly continued, hoping it would calm him. “Mademoiselle Daae was not hired for the chorus…she is to work as Carlotta’s costume girl.”
Erik relaxed somewhat, but a new rage began to spread within him. “These fools will hire anyone, won’t they?” He began to pace again. “A costume girl is even worse! Gives her more of an excuse to snoop around! She could trespass easily, and then I would be forced to take matters into my own hands, and you know as well as I madam, that I can not abide trespassers.” His voice was dark and cold. It sent a shiver down Madame Giry’s spine, for she had seen what Erik had done to previous trespassers.
“I warned them both about not going below the stage or taking unknown corridors.”
“Do better,” he hissed, before stomping back to the organ and fixing the stool so he could resume playing. Erik was one who treated music as precious glass…yet at the moment he was banging the keys with a blind fury.
Madame Giry took a deep breath, knowing there was only one way to calm his anger. “Carlotta accused the young lady for trying to murder her…”
Erik suddenly stopped his playing, his head perking up at the words. “Really…go on…”
Madame Giry couldn’t help but smirk. “Carlotta was rehearsing and Mademoiselle Daae was watching from behind the curtains. Apparently a stage hand attempted to grab Mademoiselle Daae, who side stepped him, causing him to run into a piece of scenery which nearly crushed the managers’ beloved star.”
Erik rarely laughed, but he found himself grinning at this tale. “Tis a pity the scenery did not succeed,” his playing became softer and gentler. “And La Carlotta accused the girl?”
“Yes,” Madame Giry replied. “Although it was not her fault. It was Joseph Bouquet who caused the accident…” she paused before continuing. “You should know that he was fired.”
Erik only momentarily paused from his playing. “That shouldn’t bother you,” he whispered. “I recall you cursing his name many times for his leering at your precious dancers.”
“True,” Madame Giry said. “After all, the man was a drunkard, as well as a lout. But I know in some strange way he did you some good.”
Erik nodded his head. “Joseph Bouquet told more dark tales about me than anyone else could have done. Because of him not one stage hand or ballerina dares go far below the stage.” He turned the music and continued his playing, the music calmer, sweeter. “Still, it will be a little loss…the time would have eventually come when I would not have been able to stand the man and have killed him myself.”
“Erik-”
“My dear lady, when are you going to get a sense of humor?”
She eyed him warily. “Perhaps when your jokes are actually funny.”
He couldn’t help but grin a little at that. “Touché, madam, touché.”
She sighed and turned as if to go, but paused momentarily. “You will not harm them, will you?”
Erik did not miss one beat of his playing. “If you are referring to Monsieur Daae and his little charge, then no…so long as his playing is decent and she stays in her place and they all follow my rules.”
Satisfied by this answer, Madame Giry turned to leave. Like their greeting, there were no formalities with their departing. She climbed the steps and took the passages that led her out of Erik’s purgatory to the human world. All the while, his music followed her every step.
Erik continued his playing, however his mind was wandering to the news that was recently shared with him. He wasn’t sure why, but he was deeply intrigued by the Opera House’s new tenants. He would have to pay a visit to Monsieur Daae and his charming daughter. He found himself wondering about her, wondering what she was like, how she looked, whether she had a love for music. Could the girl sing? Madame Giry said that she had hopes to join the chorus. He brushed the thought away, knowing there were many women who auditioned year after year to sing in the Opera, and few had talent of any kind. This girl was probably no different from them…yet why was he so intrigued by this woman he did not know?
The tensions that drove him out earlier were beginning to rise again. No amount of music could soothe this need. He cursed his weakness and adjusted his cloak so that his masked face could be hidden. Damn him, and damn this girl for causing such weakness. Indeed, he would find out more about her, and perhaps, just perhaps, she could satisfy these primal urges that possessed his soul and kept him as a beast, instead of a man.

[Christine]

VAROVÁNÍ! Text má přístupnost od 18 let. Grafická sexuální scéna a hrubá slova.


Kapitola 2, Zaujetí

Slastný povzdech vyklouzl z jeho rtů. Zhluboka se nadechl a zasténal, když jeho tělo konečně opustilo ono ztuhlé napětí, které ho drželo v úzkých a dalo průchod krátkému pocitu slasti.
„Potěšila jsem Vás pane?“
Jenom zasténal, když ho ženin hlas probral z extáze. Ano, slast byla potěšující, ale vždy krátká.
„Velmi si mě potěšila, má milá“ zamumlal a zastrčil svůj právě uspokojený úd zpět do svých kalhot.
Žena našpulila nesouhlasně rty, ale jen na chvíli, pak se zdvihla ze své pozice na kolenou.
„Můžu pro Vás ještě něco udělat pane?“
Nechtěl se na ní podívat. Tohle vždycky nenáviděl. Byl muž s potřebami, tak jako každý jiný a když pocítil naléhavé nutkání, věděl, kde hledat vysvobození. Město bylo plné prostitutek, které byly ochotné udělat i mnohem víc, než oč právě požádal tuto ženu. Nicméně se snažil udržet tato setkání co nejkratší. Jakmile dostal, co chtěl, dal ženám, co chtěly ony.
„Tady“ hodil ženě několik zlatých mincí.
Ženiny oči se rozšířily úžasem. „Ale to je příliš mnoho, pane jen za pouhé…“
„Má milá“ zašeptal s největším klidem jakého byl schopen. „Jsi žena mnoha talentů. Zasloužíš si každý pětník.“
Žena neodpověděla. To poslední co chtěla bylo hádat se o peníze. Rychle zastrčila mince za okraj korzetu a přitom se snažila prohlédnout skrz stín, který zakrýval tvář jejího zákazníka. Už se s ním setkala dříve. Tohle nebyl jejich první společný „obchod“. Byl to záhadný muž. Vyhledával společnost až dlouho po setmění a vždy odmítal jít dovnitř. Dával přednost osamělým temným průjezdům a tvrdým kamenným stěnám před měkkými péřovými postelemi. Vídávala ho i s ostatními dívkami. Někdy vyhledával potěšení, které mu právě poskytla, někdy chtěl víc. Ale on sám zůstával stále stejný. Vždy se držel ve stínu a tvář ukrýval za zvednutým límcem svého pláště. Jen trhla rameny. Co na tom záleželo, jak vypadal, nebo jak se choval, hlavně když zaplatil.
„Uvidím Vás zase brzy pane? Jste si jist, že už pro vás….“
„Ano“ zavrčel. Žena polekaně nadskočila nad neočekávaně hrozivým tónem jeho hlasu. Rychle začal ustupovat zpět držíc se posledního stébla příčetnosti.
„Dostala jsi zaplaceno, tak už běž. A pamatuj. Nikomu ani slovo.“ Varoval ji. Pak se obrátil a zmizel v temnotě, jen jeho plášť za ním zavlál. Ta žena ani netušila, jaké měla štěstí, pomyslel si pohrdavě. Ještě jedno slovo a jeho trpělivost by přetekla a pak těžko říct, čeho by byl schopen. Ještě, že odešel včas. Rychle, tiše a pohotově, jako netopýr v nočním povětří, se navracel do své svatyně. Jediného místa, kde mohl démony, kteří ho hrozily pohltit, udržet na uzdě silou svého génia.

==============================================================================

Dívala se z okna na noční oblohu a prosila mraky, aby odkryly stříbrný svit měsíce, který by ozářil její malou ložnici. Povzdechla si a čelem se opřela o tvrdý ocelový rám okna. Věděla, že její přání nebude dnes v noci vyslyšeno. Schylovalo se k bouřce. Cítila to až do morku svých kostí. Léta strávená na venkově ji obdařila schopnostmi vycítit takové věci. Christine si znovu povzdechla a rukama objala své třesoucí se tělo. Nebyl to ale chladný noční vzduch, který ji tak roztřásl. To podivný sen, který ji před malou chvílí probudil ze spánku, divoce rozechvěl její tělo. Nejprve byla zmatená. Její okolí bylo cizí a chvilku ji trvalo, než si vzpomněla, že ona a její otec byly teď v levném bytě, který si pronajaly jen několik ulic od pařížské opery. Skutečně, mohla před sebou vidět její kopule, které čněly vysoko nad střechy ostatních domů a znovu v ní vyvolávaly pocit, jakoby se na Opera na ni dívala, skrze ni – soudila ji.
„Ach, maminko“ zašeptala. Cítila se zase jako malé dítě a toužila jen po tom, aby znovu slyšela chlácholivý hlas své matky. Aby jí řekla, že vše je v pořádku. Protože i přes všechny příběhy, které jí matka vyprávěla, věci jako strašidla a duchové neexistovaly. Christine se jen tiše proklela za to, že se jí duchové snad kdy zdáli romantičtí. To jen krása Opery ji tak omámila. Teď, po tom prapodivném snu, jí přišlo, že duchové jsou všechno, jen ne to.
„Možná to přece jen nebyl duch…“ zašeptala znovu. „Možná to opravdu byl člověk.“
Jen zavrtěla hlavou. To bylo tak hloupé, snažit se pochopit něco, co ve skutečnosti nemělo žádný význam. Byla to prostě jen noční můra, nic jiného. A teď byla vzhůru a sen byl pryč. Byla v bezpečí a události se začínaly vyvíjet v jejich prospěch. Její a jejího otce. On bude hrát v orchestru a ona… bude pracovat jako Carlottina kostymérka. Ta myšlenka ji zamrazila. Nemohla zapomenout na to, jak se jí její otec stále omlouval. Celé odpoledne, od chvíle, kdy přišly do tohoto bytu, stále dokola.
„Stále jim mohu říci, že nebudu hrát, když tě nenechají zpívat ve sboru-„
Vždy ho okamžitě zarazila a něžně ho plísnila, že se vůbec odvážil na něco takového pomyslet.
Poukazovala na to, že je ještě mladá, že ještě bude mít spoustu příležitostí. Přece mohla požádat o přijetí pro příští sezónu. Navíc si nemohly takovou hloupost dovolit. Pokoušet se vydírat ředitele, jen aby se splnil její sen. Tohle by šance na přežití. Christine v duchu proklínala rodinu své matky. Nenáviděla je za to, že aby potrestaly jejího otce za „únos“ jejich drahé dcery, dívky se kterou nepromluvily ode dne jejího útěku, vykoupily půdu na které stála jejich rodinná farma a Christine a jejího otce vyhnaly. Neměly kam jít. Jen do Paříže. A kdyby jejího otce nepřijaly, zůstaly by na ulici. Ale všechno se v dobré obrátilo, připomněla si. Přestože bylo jejímu otci řečeno, že je to jen dočasně, Christine si však byla jistá, že jakmile ho uslyší hrát, budou chtít, aby zůstal. Byl tak skvělý muzikant. To on podnítil její lásku k hudbě. Ten večer, ještě než šly spát, otec chvíli hrál na housle a ona zpívala. Bylo to jako by byly zase doma, na jejich malé farmě. Christine si povzdechla a rychle si setřela slzy z očí, které jí hrozily skanout po tvářích. Přestože ji Paříž oslnila svou nádherou, stýskalo se jí po jejím domově. Ještě než zavřela okno a vrátila se do postele, pohlédla naposledy na Operu. Bude raději snít o zpívání a ne o příšerách. Bude pilně pracovat a získá si Carlottinu náklonnost. A požádá o přijetí do sboru pro příští sezónu. Usmála se nad svým rozhodnutím. Zavřela oči a čekala až ji sny o zpívání v Opeře zaplní hlavu. Byla to ale jiná hudba, která ji ve spánku navštívila. Podivná vášnivá melodie, která ji mrazila až do morku kostí. Někde tam v noci, skrze temnotu, tam byla hudba. Sladkobolná píseň, která naplnila její srdce lítostí. A když se jí pak zdálo o zpěvu, byla to právě ta píseň, kterou zpívala.

================================================================================

Byl to dlouhý den pro paní Giryovou. Přísnou vedoucí a učitelku baletu, které se všichni kulisáci obávali. Nikdo se jí neodvážil zkřížit cestu. Dokonce ani Carlotta. Všichni věřily, že její chlad a tvrdost pochází od starého zranění kolene, které ji zabránilo v dalším tancování a fakt, že její vlastní dcera byla právě stoupající hvězdou baletu. Kdyby tak znaly pravdu, pomyslela si. Ano, byl to skutečně dlouhý den. Po náročných zkouškách musela ještě najít ubytování pro nového houslistu a jeho dceru. Příliš s nimi nemluvila, zato je oba pilně sledovala a přemýšlela, zdali se jim dá věřit. Když se ujistila, že ano, pomyslela si, že i přes pozdní hodinu, teď byl ten správný okamžik na to, aby ho zašla informovat o tom, co nového se přihodilo. K jeho sídlu vedlo mnoho tajných chodeb. Sama znala sotva polovinu z nich. Také věděla, jak se vyhnout pastím, který připravil pro nevítané hosty. Ve svých tradičně černých vdovských šatech kráčela důstojně katakombami až tam kde se v dálce rozlévalo světlo a bylo slyšet sílící hlas varhan.



Jak se přibližovala, zpozorovala několik pohybů v temnotě po své levici. Kdokoliv jiný by se dal s křikem na útěk, ona jen pokývla hlavou na pozdrav postavám, které ji sledovaly a pokračovala v chůzi. Konečně došla k cíli své cesty. Rozlehlá místnost byla osvícena snad tisíci svícemi, které po stěnách vrhaly oranžové světlo. V rohu místnosti seděla zahalená postava a psala noty na papír.
„Nevzpomínám si, že bych Vás byl pozval, madam“ ozval se temný chladný hlas.
„Nevěděla jsem, že potřebuji pozvání, pane.“ odpověděla se stejným chladem.
Postava se jen uchechtla. „Na tom stejně nezáleží. Přijdeš, kdy se ti zlíbí. Jako já.“
Paní Giryové se nad tím oznámením jen zachvěly koutky. „To proto, že jsme si podobnější, než si myslíš Eriku.“
Jen něco zabrblal a pokračoval v psaní. Tiše stála, zatímco on zahrál několik akordů na varhany a pak se vrátil zpět k notovému papíru.
„Nová opera?“
Usmál se. „Začal jsem už plánovat příští sezónu.“ Znovu uchopil pero a udělal pár změn na papíře před sebou.
„Tak co tě sem přivádí, kromě nezávazné konverzace“ zeptal se jí cynicky.
Paní Giryová nebyla z těch, co dlouho chodí kolem horké kaše.
„Ředitelé najali nového houslistu.“ odpověděla prostě.
Erik odložil pero a ztuhl. „Dnes?“
„Ano“
Pomalu se k ni otočil čelem a oči mu zlostně zaplály.



„A kdy se to stalo?“ zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet, jak se nutí do klidu.
Paní Giryová věděla moc dobře jak nesnášel, když se někdo soustředěně díval na jeho tvář. Jen se rychle podívala jestli má nasazenou masku a byla ráda, když zjistila, že ano.
„Dnes odpoledne. Okolo třetí. Zastavila jsem se tu už dříve, ale zjistila jsem, že jsi… odešel.“
Erik si nevšímal znechucení v jejím hlase a rychle prošel kolem ní k místu, kde uchovával papír. Jen si povzdechla a pokračovala.
„Skutečně tě to překvapuje? Zoufale potřebovali nového houslistu od té doby…co pan Robert, tak „záhadně“ zmizel.“ Sledovala pečlivě jeho reakci, ale žádná nepřišla.
„Eriku, co jsi tomu muži provedl? To tě jeho hraní tak uráželo?“
Dál si nevšímal jejích obvinění a zůstával chladný při jejích slovech.
„Co je to za člověka, ten nový houslista?“ dožadoval se, aniž by na ní pohlédl.
Jak typické, pomyslela si. „Jmenuje se Daee“
„To mi nic neříká.“ Odpověděl ledově a prošel kolem ní zpět k varhanám.
Posadil se a začal zuřivě psát na nový papír.“Umí hrát?“
Paní Giryová si opět povzdechla. „Ještě jsem ho hrát neslyšela, ale věřím, že orchestru jen prospěje.“
Erik se jen pohrdlivě zasmál. „Zajímavé, jak někdo, kdo ještě nic nepředvedl je považován za hudebního génia.“
Byl naprosto nespokojený. Dávno věděl, že ředitelé opery jsou idioti, ale nikdy by ho nenapadlo, že jsou schopni najmout kohokoli, kdo přijde jen tak z ulice s houslemi v rukách.
Pani Giryová věděla, že je velmi rozzlobený. Erik nesnášel změny. A důvěrně, za poslední dva roky byl ve velmi špatné náladě. Vlastně od té doby co se Firmin a André stali řediteli. Protože na rozdíl od svých předchůdců tito dva se příliš neřídili Erikovými instrukcemi a jejich láska k penězům byla větší než láska k hudbě. To proto byla Carlotta hlavní hvězdou.
„A ti hlupáci si myslí, že mohou provozovat divadlo.“ Jen zavrčel.
„Eriku měj slitování nemají kam jít.“ Prosila ho.
Erik zdvihl hlavu od svého papíru. „Oni?“
Povzdechla si. „Ano, pan Daee a jeho dcera.“
Erik jen zakroutil očima a hlasitě zasténal. Pak posadil arch papíru do držáku na varhanách a začal znovu hrát.
„Nesnáším děti. Nedovolím, aby nějaké pobíhalo po mém divadle.“
„Slečna Daee je žena Eriku.“
Přestal na chvíli hrát. „Tak?“
„Ano,…stále dívka dle mého názoru. Je jí sotva 20 let.“
„Ach tak.“ Zašeptal a začal znovu hrát. „Stará panna tedy.“
Paní Giryová jen zakroutila očima. „To sotva. Není o nic starší než má vlastní dcera. Doufala, že by ji přijaly do sboru-„
„Neříkej mi, že jí také najali.“ Zasténal a podíval se na ní. „Nepotřebujeme další zpěvačku. Máme jich tak akorát, co se týká kvality a rozsahu. Myslel jsem, že je to těm hlupákům jasné!“
Erik vstal tak rychle, až převrátil stoličku, na které před tím seděl a začal vztekle rázovat po místnosti. „Jediná zpěvačka, kterou bych uvítal, by byl někdo, kdo by nahradil tu zatracenou harpii, co tu den za dnem trylkuje! To je ten důvod madam, proč odsud musím čas od času zmizet, jinak bych snad už úplně zešílel.“ Povzdechl si a zpomalil i když jeho dlaně byly sevřené v pěsti. Kdyby tak mohl, zabil by Carlottu ještě dnes v noci a ani trochu by toho nelitoval. To jen prosby téhle zatracené ženské a fakt, že pří Carlottině hvězdném postavení by to způsobilo dost povyku mu v tom zatím bránily. Ale jednoho dne, až věci dojdou příliš daleko, odhodí veškerou opatrnost a udělá to o čem snil od chvíle, kdy vstoupila do Opery a poprvé otevřela pusu. Paní Giryová četla vztek v jeho maskované tváři a tak rychle pokračovala v naději, že ho uklidní.
„Slečna Daee nebyla přijata do sboru….najali ji jako Carlottinu kostymérku.“
Erik se na chvíli uklidnil, ale pak ho znovu popadl vztek.
„Ti hlupáci najmou kohokoli, že?“ začal znovu rázovat po místnosti. „Kostymérka je ještě horší. Má víc času na to, aby slídila kolem. Mohla by snadno „zabloudit“ a já bych se pak o to musel postarat. Víte dobře madam, že nestrpím vetřelce.“ Jeho hlas byl temný a chladný. Paní Giryová se zachvěla strachy, protože viděla, co Erik provedl s předešlými vetřelci.
„Varovala jsem je oba, aby nechodily pod jeviště, nebo se neprocházely neznámými chodbami.“
„To udělají jen dobře.“ Zasyčel, pak se vrátil zpět k varhanám a postavil převrácenou stoličku, aby mohl začít znovu hrát. Bušil do kláves se slepou zuřivostí ….i když normálně se choval k hudbě jako k drahému porcelánu.
Paní Giryová se zhluboka nadechla. Věděla, že je jen jeden způsob, jak ho uklidnit.
„Carlotta obvinila tu mladou dámu z toho, že ji chtěla zabít.“
Erik okamžitě přestal hrát a se zájmem zdvihl hlavu. „Skutečně? Pokračuj?“
Paní Giryová si nemohla pomoci a uculila se. „Carlotta zkoušela a slečna Daee se dívala zpoza opony. Jeden z kulisáků se jí zjevně pokusil uchopit. Ona se mu ale vyhnula a on tak narazil do kusu scenérie, která se zřítila a skoro přizabila „milovanou“ hvězdu našich pánů ředitelů.“
Erik se zřídkakdy smál, ale teď si nemohl pomoci, aby se pobaveně nezazubil nad touhle historkou. „Jen škoda, že kulisa neuspěla.“ jeho hra se zmírnila a zklidnila. „A La Carlotta obvinila tu dívku?“
„Ano.“ Odpověděla paní Giryová. „Ale nebyla to její vina. To Joseph Bouquette byl zodpovědný za tu nehodu.“ Na chvíli se zarazila. „Měl bys vědět, že ho vyhodili.“
Erik přestal hrát jen na chvilku. „To by ti nemělo vadit.“ zašeptal. „Vzpomínám si, jak si ho stále proklínala za to, že obtěžuje tvoje drahocenné tanečnice.“
„Pravda.“ řekla. „Ten chlap byl jen ožrala a chudák. Ale pokud vím, tak ti svým způsobem prokázal službu.“
Erik přikývl. „Joseph Buquett o mě napovídal víc historek, než kdokoliv jiný. To díky němu si dnes žádný kulisák nebo baletka nedovolí jít příliš hluboko pod jeviště.“ otočil arch papíru na druhou stranu a pokračoval v hraní. Hudba byla sladší, klidnější. „I tak to není žádná velká škoda…jednou by pravděpodobně došlo na to, že už bych ho nedokázal snést a zabil ho sám.“
„Eriku-„
„Má drahá dámo, kdy už konečně získáš nějaký smysl pro humor?“
Sledovala ho s obavami. „Možná až tvé vtipy začnou být skutečně k smíchu?“
Jen se zazubil. „Zásah, madam. Zásah.“
Povzdechla si a obrátila se k odchodu. Ještě se ale na chvíli zastavila. „Neublížíš jim, viď že ne?“
Erik nepochybil ve svém hraní. „Pokud máš na mysli pana Daee a jeho malé břímě,…tak ne… alespoň dokud on bude dobře hrát, ona zůstane na svém místě a oba se budou řídit mými pravidly.“
Uspokojená takovou odpovědí paní Giryová se měla k odchodu. Stejně jako netrvaly na formalitách pří setkání, nelpěly na nich ani při rozloučení. Prostě vyšla nahoru po schodech a pak se dala chodbou, která vedla pryč z Erikova doupěte do lidského světa. Celou její cestu provázela jeho hudba.
Erik nepřestával hrát, třebaže jeho myšlenky se točily kolem novinek, které právě vyslechl. Nevěděl proč, ale nový nájemci opery ho hluboce zaujaly. Bude muset „navštívit“ pane Daee a jeho roztomilou dceru. Shledal, že ho velmi zajímá. Jaká asi je, jak vypadá, má ráda hudbu? Umí zpívat? Paní Giryová říkala, že doufala, že dostane místo ve sboru. Rychle tu myšlenku zaplašil. Během let přicházelo do Opery mnoho mladých dívek s nadějí že v ní budou moc zpívat a jen málokterá z nich prokázala byť jen nepatrný talent. Tahle dívka byla sotva jiná…a přece. Proč ho tak zaujala? To netušil. Začal znovu pociťovat ono napětí, které ho dříve vyhnalo do chladné noci. A žádná hudba ne světě ho nemohla utišit. Proklel vlastní slabost a rychle si upravil plášť, tak aby zakryl masku na tváři. K čertu s ním a k čertu s tou dívkou! To byla její vina! Skutečně. Bude ji muset lépe poznat. A pak možná, jenom možná by se mohla postarat o tyhle jeho prvotní potřeby, které se zmocňovaly jeho duše a proměňovaly ho ve zvíře.

[Christine]

Chapter 3 Masquerade part I

The elegant carriage pulled up in front of the Opera House causing several people on the street to stop and whisper amongst themselves. The driver quickly jumped down from his seat to open the door for the carriage’s occupant. Several ladies who were walking stopped and stared at the figure that arose from the carriage; those who were holding fans immediately began to rapidly fan themselves.
He was a tall man, slim but muscular as was the fashion at the time. He was elegantly dressed in a gray suit with a high collar, his black shoes polished and glistening, his tie white and tucked into his slightly ruffled suit vest. He wore a top hat made of black velvet, atop his golden blonde mane which feathered just slightly off his neck, which he tipped to the ladies who were admiring his emergence. He stepped down from the carriage steps, muttering words to his coach man while he placed his gray linen gloves over his long tapered fingers. He lifted his eyes to the Opera House and smiled; his face was clean shaven, his posture straight, his teeth white, his eyes a sparkling green. And when he began to walk up those steps, there seemed to be this air of power that followed him with every step and tap of his ebony cane. He was like Apollo, dazzling at first sight, and forever burning an image within your mind’s eye after he had disappeared from view.
Inside the Opera House, things were well underway for the opera that would be kicking off the season in a matter of days. Ballet dancers were frantically perfecting their steps while around them stage hands worked on sets and the orchestra tuned their instruments. Christine’s father was turning out to be the toast of the orchestra. In a matter of hours he was close to perfecting the score for the upcoming opera; the mangers were well pleased with their decision.
Sadly, Christine herself was not having the same good fortune. When Carlotta first discovered that Christine was to be her costume girl, she had a fit that would rival most spoiled children. She screamed, stamped her feet, swore in Italian, and then stomped off to lock herself away in her dressing room for a good hour, while the managers stood outside her door and pleaded for her to come out. Christine rolled her eyes to the whole incident, thinking that despite Senora Carlotta’s elegant dresses and years of stage experience, a dog could both sing and act better. While the managers pleaded,
Christine busied herself with her tasks, mending costumes that had snares, and ironing ones with wrinkles. She delicately laid them out, examining them closely to see if she had missed any repair work, all the while feeling as if someone…or something, were watching her.
Ever since she and her father had arrived that morning, Christine had the suspicion she was being watched. By whom, she had no idea, for every time she turned her head to look, she saw no one. The feeling was strange; most of the time she felt chilled and uneasy, but she would also feel admired and…she blushed when she recalled feeling somewhat aroused. She shook her head to the whole thing, believing that once again, it was her imagination running wild. And any other thoughts on the matter were quickly disposed of as Carlotta returned, dabbing her nose and eyes with the handkerchief Firmin had given her. Andre, Firmin, and Ubaldo Piangi followed, each filling the air with praises to her. The whole thing made Christine sick.
Carlotta waved her hand, which temporarily stopped the three men from making further idiots of themselves, and turned to Christine. “I have decided I will allow you to continue being my costume girl,” she said sweetly with a smile.
Christine stared at the woman.
Carlotta’s sweet smile was beginning to fade. Her arms were folded and she was tapping her foot, as if waiting for Christine to fall to her knees and thank God above for granting her this fine honor. Was the woman that conceited?
“Well!?”
Christine jumped at the sudden bark that escaped the prima donna’s lips. Carlotta quickly smoothed back a silky blonde curl that had escaped from her shout. She smiled again at Christine and said in that sweet voice she had used earlier, “Have you nothing to say, my dear?”
Christine wanted to tell the woman what she really thought. She wanted to tell Carlotta she had no talent, that while she strutted across the stage like a peacock, she sounded like a crow. She wanted to tell the woman that her behavior was disgusting and that there were more important things going on in the world than how one’s hair looks or what fabric one’s dress is made from. She wanted to scream, and perhaps even strike the woman…but she remembered her father and how desperately they needed this. So she swallowed her pride and lifted her chin.
“I have repaired the silk ball gown you were to wear for the opening gala.”
Carlotta stared at the girl. Christine showed no emotion on her face, but inside she was laughing at the blank expression she was receiving from the so-called great star. Not the answer La Carlotta was expecting, let alone looking for, but it was not one she could scream at either.
“What a handy little thing you are,” she said through clenched teeth, mustering all the sweetness her voice could create. Fake pleasantness was perhaps the worst acting Carlotta could do.
Christine smiled, placing the gown gently back down on the table, while the managers and Ubaldo exchanged worried looks between one another, knowing that the young woman was playing with fire. “Well!” Andre interrupted. “I must say, keep up the good work mademoiselle, you’ll do fine in the opera business I’m sure!”
Carlotta only gave Christine a cold smile. “Yes my dear, do show me what else you’ve accomplished. I can see that life in the country has perfected your skills in…humble domestic crafts.”
Christine flinched to the stinging words, but refused to show Carlotta any sign of their effect. “I shall…there is one that I have pinned together that was literally falling to pieces…” She turned to retrieve the dress, while Carlotta took the hot iron Christine had used earlier and placed it, hot side up, near Christine’s arm. The second the girl turned back, she gave a yelp of pain as her skin made contact with the iron, causing her to drop the dress in her hands onto the floor (thus sending pins and pieces flying every which way) and to knock the iron over with her elbow and land on a beautiful white silk gown.
“AH! YOU CLUMSLY LITTLE FOOL! LOOK WHAT YOU’VE DONE TO MY COSTUME!!!”
The managers turned quickly to Carlotta’s shouts, and Ubaldo was by her side in a second. “My darling! What happened? What did the wretched girl do?”
Christine was still rubbing the painful burn on her arm before she realized what had happened. She gasped and lifted the iron off the dress, but the damage had already been done. A large brown stain and several tiny holes remained on the dress as souvenirs from the iron. Christine lifted her shocked eyes to Carlotta’s face, surprised and enraged upon seeing the smirk in the woman’s eyes. “This…this little idiot has ruined two of my costumes!” she shouted to both Ubaldo and the managers who had rushed to her side. “She has not only ruined the gown I must wear for Faust by sticking atrocious pieces of fabric to it, but she has also burnt a hole in the silk gown I must wear for Hannibal!”
Firmin and Andre stared at Christine, not sure what to say, but knowing if they did not do something quickly, Carlotta would explode. “Don’t just stand there, fire this wretched little thing!” Ubaldo shouted in defense of Carlotta. He attempted to wrap his arm around her but she shrugged it off immediately.
“F-f-fire her?” Andre asked, glancing at Firmin with worried eyes. With only five days till the opening night of the opera season, they needed Daae to play in the orchestra more than ever. If they fired the girl they knew they would lose him too. But they couldn’t displease Carlotta either! They were in a very tight spot indeed. “Perhaps we can come to an arrangement senora-”
“Arrangment!?” Carlotta exclaimed. “There will be no arrangement! This stupid little-”
A gruff male cough interrupted Carlotta’s shrieks. “Um…beg your pardon, but is this a bad time?”
The managers and Carlotta turned their heads and all exclaimed at once, “MONSIEUR!”
Christine, whose cheeks were still burning red from both Carlotta’s cruel words and foul tricks, stared at the man with whom the others appeared to be enamored. He was very handsome; tall, blonde, and obviously wealthy judging by the clothes he wore. He looked right past the admiring managers who were crowding around him and stared into her eyes. She felt her knees go weak and reached out to clutch the table at her side.
“Good day,” he said with an elegant tip of his hat. Christine swallowed the lump in her throat and gave the man a small curtsey. He smiled at her and she felt that strange feeling in her knees again. “Well, who is this pretty little thing?” he asked the managers who were still singing praises into his ears.
“Who? Oh! Just the new costume girl. Monsieur, we are so pleased you came to see us today. As you can see, we are well underway in preparing for the opening gala-”
“Yes, yes, it is all looking wonderful Andre,” the man said with a wave of his hand, his smile still remaining on Christine. “And what is your name mademoiselle?”
Christine stared for a long time at the man, trying to find her voice, but it was Carlotta who spoke in her stead. “What does it matter? The girl is incompetent with costumes, as I’m sure she is with everything!” she thrusted the burnt dress in the man’s face. “See what I have to put up with monsieur?” she pouted. The man gave a weak smile to the prima donna before turning and looking to the managers for answers.
“Oh! Um…” Firmin glanced at Christine, trying to remember the name. “Daae…Catherine Daae, I believe.”
Christine frowned and lifted her chin, looking directly into the handsome man’s eyes. “My name is-”
“Silence!” Carlotta barked, throwing the burnt gown in Christine’s face. She then turned and smiled sweetly up at the gentleman. “My dear monsieur, had I been expecting your surprise visit I would have dressed more elegantly for you.” The man smiled warmly at Carlotta as she batted her eyes, causing Ubaldo to fidget with jealousy.
Christine glanced back and forth between the handsome man and the cow that had burnt her. The two acted as if they knew each
other…rather well.
“Monsieur, um…we have some matters of business to discuss with you. There have been some notes-”
“All in good time Firmin,” the man answered without taking his eyes off Carlotta. “I first have some matters of business to go over with Senora Giudicelli. She has written to me of her displeasure with the way things are run here…” he glanced at the managers, the handsome smile disappearing and being replaced with a serious frown.
“D-d-d-displeasure?” both men stuttered, looking at one another and Carlotta in horror.
“Yes,” Carlotta snapped, linking her arm with that of the handsome man. “Much displeasure and hiring that girl is now on the top of my list!” she began to lead the man away from the managers who were too flabbergasted to utter a single word. “Come monsieur,” she said with a twirl of her skirts. “Let us go to my dressing room to talk things over.”
The man turned his head back to Christine and gave her one last charming smile before he was literally dragged away by the boorish opera star. Christine’s face continued to burn as she watched the two walk away, her emotions confused. Yes, the man was indeed handsome, and his smile appeared warm and inviting, while his words and manner were quite charming. But there was something about him that didn’t seem right; it was probably the company he seemed to prefer to keep.
The managers finally dashed away, both pale and stuttering worries about what must be done to please Carlotta. Ubaldo Piangi immediately followed in Carlotta’s wake, trying to catch up with the pair. Christine sighed, looking at the burnt costume in her hands, wishing she had intentionally caused the burn with Carlotta in the costume. She bent down to retrieve the dress that had fallen apart on the ground when a small voice caught her attention.
“I can’t believe it…he actually spoke to you!”
Christine glanced up, seeing that the voice belonged to a petite ballet dancer with red curls and wide eyes. It was Meg Giry, the lead dancer and daughter of the ballet mistress. “Do you know who that was?” she asked Christine, her voice filled with excitement. Christine shook her head, confused at Meg’s behavior.
“Meg! Was it him? Has he come back?”
Meg grinned and nodded her head to several other ballet girls who were standing back a little ways. The group burst into squeals and excited shrieks. Christine needed answers. “Who is he?” she asked, rather irritably.
The girls looked at one another, rolled their eyes, and then exploded into giggles again. Meg however kept some composure, at least enough to explain. “He’s the Vicomte de Chagny!” Christine’s blank expression forced the girl to continue. “The highest paying patron of the Paris Opera House!”
At last it all fitted together. That was why the managers were falling over themselves and why they panicked at Carlotta’s mention of displeasure. Christine stared after the direction the Vicomte had disappeared, feeling like a fool for thinking that for a moment he admired her, and that she thought him kind and charming. She may have lived in the country all her life, but Christine was no fool; a man with wealth and a title only looked at a woman in her situation for one thing.
“Girls!” the dancers stopped their giggling and quickly scampered back to where they should have been practicing. Madame Giry emerged from the curtains and looked crossly at all of them. “Meg!” she barked at the embarrassed redhead. “What is the meaning of this?”
Meg fidgeted and bit her lip. “I’m sorry Mama, it was just…” Madame Giry lifted a dark eyebrow, awaiting her daughter’s answer. “It was just…well…we saw the Vicomte de Chagny, and-”
Madame Giry’s face paled at the name. “The Vicomte is here?”
Meg nodded her head, her face turning from embarrassment to worry. “Mama, are you alright?”
Madame Giry gave her head a quick shake to compose herself and lifted her chin, her face returning to its cold expression. “Do not let me catch you or any of the other girls wandering away when you should be practicing,” she ordered through tight lips. Meg nodded her head, still looking concerned, but scampered off in the direction the other dancers had gone.
Christine stared up at the ballet mistress whose face returned to one of worry. She wrung her hands together, fidgeting slightly, biting her lip, and glancing about wildly. “Madame? Are…are you alright?” Christine rose to her feet and placed one hand gently on the woman’s arm
Madame Giry finally acknowledged Christine, but her expression did not change. “Where did he go?” was all she asked.
What was going on? “He left with Senora Carlotta…they are going to discuss ‘business matters’ in her dressing room.”
Madame Giry lifted an eyebrow at Christine’s statement. “Well he’ll be occupied for some time,” she muttered under her breath.
“I beg your pardon?”
Madame Giry looked at Christine and smiled at her.
“Is there anything I can get you? A glass of water perhaps?” Christine asked.
Despite what the stage hands may have muttered about the woman, Christine could tell the ballet mistress truly had a warm heart of gold under the cold exterior she showed. “Thank you my dear, but no, I’m truly fine.” Without another word she turned and quickly walked away, leaving a confused Christine in her wake.

[Christine]

Kapitola 3. Maškarní bál- 1.část

Elegantní kočár, který zastavil před vchodem do Opery, donutil kolemjdoucí k zastavení a několik z nich vědoucně zašeptalo ke svým společníkům a společnicím. Kočí mrštně seskočil z kozlíku a rychle otevřel cestujícímu dvířka. Několik kolemjdoucích dam se zastavilo a zíralo na postavu, která vystoupila z kočáru. Ty, které se sebou měly vějíře, se jimi začaly rychle ovívat. Byl to vysoký muž, štíhlý, ale svalnatý, přesně jak bylo teď v módě. Oblečen byl v šedém kabátci s vysokým límcem, černé holínky měl vyleštěné až se mu blýskaly a bílou vázanku měl zastrčenou za lehce pomačkanou vestou. Jeho ruka se na pozdrav okolním dámám dotýkala okraje vysokého klobouku z černého sametu, který měl nasazen na svých plavých pod ramena zastřižených vlasech.



Pomalu sestoupil z kočárových schůdků a zatímco si navlékal šedé rukavice na své dlouhé štíhlé prstky, prohodil pár slov se svým kočím. Stál zpříma a hleděl na budovu před sebou. V hladce oholené tváři se zračil úsměv, který odhalil řadu bílých zubů a jeho zelené oči jen zářily. Lehce začal stoupat do schodů a každým krokem, každým ťuknutím své ebenové vycházkové hole, dával najevo sílu, která ho obklopovala. Byl jako Apollón. Uchvacující od prvního okamžiku, kdy jste ho spatřily. Obraz, který vám zůstal v mysli i poté co zmizel z dohledu.
Uvnitř budovy bylo rušno. Vše se zdálo být připraveno na operu, kterou se za několik málo dní zahájí nová sezóna. Baletky se ještě neposlední chvíli snažily dovést své taneční kroky k dokonalosti, zatímco okolo nich kulisáci opatrně přemisťovaly jednotlivé scenérie a členové orchestru ladily své nástroje. Přijetí Christinina otce do orchestru se ukázalo jako potěšující pro oba ředitele. Byl schopen se během několika málo hodin nejen naučit celou operní partituru, ale svůj part dokázal zahrát téměř dokonale.
Bohužel Christine takové štěstí neměla. Když Carlotta zjistila, že je Christine její novou kostymérku, začala vyvádět jako malé rozmazlené dítě. Křičela, zlostně dupala, klela v italštině, aby nakonec utekla a na dobrou hodinu se zamkla ve své šatně, zatímco oba ředitelé jí přes zavřené dveře domlouvali a prosili ji. Christine se nad tím vším cirkusem jen protočily panenky. Pomyslela si, že přese všechny ty krásné šaty, které seňora Carlotta nosila a léta strávená hraním a zpíváním na jevišti, i pes by uměl hrát a zpívat lépe. Zatímco oba ředitelé žadonili před Carlottinou šatnou, Christine se dala do práce. Začala spravovat šaty, které byly proděravěné a žehlila ty, které byly pomačkané. Opatrně je vyložila a zkoumavě prohlížela, jestli něco nepřehlédla, nebo na něco nezapomněla a po celou tu dobu ji neopouštěl pocit jako by ji někdo…nebo něco…pozorovalo. Ten pocit měla už celý den. Hned jakmile ráno s otcem přišly do Opery se jí zdálo, že je sledována. Neměla ani tušení, kdo by ji mohl pozorovat a pokaždé když se obrátila a podívala se za sebe, nikoho nespatřila. Ten pocit byl zvláštní. Většinu času byla nejistá až ji strachy mrazilo, ale také se cítila obdivovaná a to ji trochu…vzrušovalo. Jen se nad tou myšlenkou začervenala.
Rychle potřásla hlavou. Věděla, že z toho může obviňovat jen svou divokou představivost. Všechny ostatní myšlenky ale zmizely, jakmile se Carlotta vrátila. Nos a oči si teatrálně osušovala kapesníkem, který jí Firmin podal a oba ředitelé spolu s Ubaldem Piangim se kolem ní jen točili zahrnujíc ji lichotkami a prosbami. Christine se z té podívané skoro udělalo špatně. Carlotta jen zamávala rukou, aby je umlčela, čímž je zachránila před tím, aby ze sebe udělali ještě větší hlupáky a obrátila se ke Christine.
„Rozhodla jsem se, že ti dovolím, abys ses stala mou kostymérkou.“ řekla a sladce se usmála.
Christine na ni zůstala koukat.
Carlottin sladký úsměv se pomalu začas rozplývat. Založila ruce na své objemné hrudi a začala netrpělivě podupávat nohou, jako by čekala, že se ji Christine vrhne k nohám a bude děkovat Božské prozřetelnosti. Byla ta ženská vážně tak namyšlená?
„No!“
Christine jen nadskočila leknutím, když na ni prima donna náhle vyštěkla. Carlotta si uhladila několik hedvábných kučer, které se jí při výkřiku uvolnily. Znovu se na Christine usmála a stejným sladkým hlasem, který použila dříve se zeptala. „Nemáš mi k tomu co říct, moje milá?“
Christine by ji nejraději řekla, co si doopravdy myslí. Tak ráda by jí řekla, že zatímco se na jevišti natřásá jako pyšný kohout, její hlas zní jako vraní krákání. Tolik si jí přála říct, že její chování je nechutné a že na světě jsou daleko důležitější věci, než to jaký má kdo účes a jak se kdo obléká. Přála si to všechno na ni vykřičet a možná ji i uhodit…ale pak si vzpomněla na svého otce a na to jak oba zoufale potřebovaly tuto práci. A tak spolkla svou pýchu a jen zvedla bradu.
„Opravila jsem ty hedvábné plesové šaty, které si chcete vzít na zahajovací večer.“
Carlotta na ni zůstala jen němě zírat. Christine se na tváři neobjevil žádný výraz, ale uvnitř se srdečně smála prázdnému výrazu, kterým ji tak zvaná hvězda obdařila. Tohle nebyla zrovna odpověď, kterou Carlotta očekávala či snad dokonce chtěla slyšet. Nicméně jí za to ani nemohla vynadat.



„Podívejme se, jak si šikovná.“ řekla mezi sevřenými zuby a s veškerou sladkostí jaké byla schopná. Předstíraná laskavost byla snad nejhorší herecký výkon, kterého byla schopná. Christine se usmála a položila opatrně položila šaty zpět na stůl, zatímco za jejími zády si oba ředitelé a Ubaldo vyměnily pohledy plné obav. Ta dívka netušila, že si zahrává s ohněm.
„Dobrá!“ přerušil je André. „Pokud budete i nadále dobře pracovat slečno, tak mezi nás velmi dobře zapadnete. Jsem si tím jist!“
Carlotta se na Christine jen chladně usmála. „Ano ukaž mi co ještě jsi udělala? Vidím, že život na venkově prospěl tvým schopnostem a dobře tě naučil …domácím pracím.“
Christine sebou jen trhla, ale odmítala dát Carlottě jakkoliv najevo, jak ji její slova zabolela.
„Ale ovšem…tady jsou jedny, které jsem sešpendlila, ty už se skoro rozpadaly…“ když se Christine otočila pro šaty, vzala Carlotta žhavou žehličku se kterou Christine před tím pracovala a postavila ji, horkou stranou nahoru, hned vedle její paže. Ve chvíli, kdy se dívka obrátila zpět vykřikla bolestí, jak se horká žehlička dotkla její kůže a upustila šaty na zem, až se špendlíky rozletěli do všech stran. Žehlička, do které při tom loktem strčila, se převrátila a spadla horkou stranou na překrásné bílé hedvábné šaty.
„ACH, TY JEDNA NEOHRABANÁ HLUPAČKO! PODÍVEJ SE, CO JSI PROVEDLA S MÝMI ŠATY?“
Oba ředitelé se při Carlottině výkřiku obrátili a Ubadlo k ní rychle přiskočil. „Co se stalo drahoušku? Co ta zatracená holka provedla?“
Christine si stále třela bolestivě spálené místo na své paži, když zjistila, co se stalo. Hlasitě vydechla a rychle zdvihla žehličku, ale bylo již pozdě. Škoda byla spáchána. Na šatech zůstala velká hnědá skvrna a několik drobných dírek, jako památka na horkou žehličku. Christine zdvihla ke Carlottě šokovaný pohled a ke svému vzteku a překvapení viděla na její tváři úsměšek.
„Tenhle malý idiot zničil dva mé kostýmy!“ zakřičela na Ubalda a ředitele, kteří k ní rychle přispěchali. „Nejenže zničila kostým, který potřebuji pro Fausta, tím že do nich nastrkala špendlíky, ale také vypálila díru do těch hedvábných šatů, které potřebuji pro Hanibala. Firmin a André bezhlesně zírali na Christine a nevěděli co říci. Věděli, že pokud něco rychle neudělají, Carlotta exploduje.
„Tak tam tak nestůjte a vyhoďte tu zatracenou holku!“ vykřikl Ubaldo na Carlottinu obranu. Pokusil se vzít ji kolem pasu, ale ona rychle jeho ruku setřásla.
„Vy-vyhodit ji?“ vykoktal André a s obavami pohlédl na Firmina. Do zahajovacího večera sezóny zbývalo jen pět dní. Potřebovali Christinina otce v orchestru více než kdy jindy. Pokud dívku vyhodí, věděli, že její otec odejde s ní. Ale také si nemohli dovolit neuspokojit Carlottu. Vskutku nezávidění hodná situace.
„Možná bychom se mohli domluvit seňoro-„
„Domluvit?“ Carlotta vykřikla. „Žádná domluva nebude! Tahle hloupá, mrňavá-„
Hluboké mužské zakašlání přerušilo Carlottiny výkřiky. „Ehm…Promiňte, ale jdu snad nevhod?“
Carlotta a oba ředitelé obrátily hlavy a sborem vykřikly. „ ACH, PANE!“
Christine, jejíž tváře stále hořely ponížením z Carlottiných hrubých slov a špinavých triků, zůstala zírat na muže, který, jak se zdálo, všechny přítomné úplně odzbrojil. Byl velmi pohledný, vysoký, plavovlasý a patrně bohatý, soudě podle šatů, které měl na sobě. Stál tam, nevšímaje si nadšených ředitelů, kteří ho okamžitě obklopili a díval se jí přímo do očí. Christine cítila, jak se jí podlomila kolena a tak se rychle zachytila stolku, který stál po její straně.
„Dobrý den.“ řekl a zlehka se dotkl okraje svého klobouku. Christine jen hlasitě polkla a udělala zdvořilé pukrle. Muž se na ni usmál a ona znovu pocítila slabost v kolenou.
„Tak, kdopak je tahle krasavice.“ zeptal se ředitelů, kteří ho začali zahrnovat řečmi.
„Kdo že? Och! To je jen nová kostymérka. Pane jsme tak rádi, že jste nás dnes navštívil. Jak můžete vidět, přípravy na zahajovací večer jsou už v plném proudu-„
„Ano, ano, a vypadá to vskutku úžasně André.“ řekl a mávnul rukou, jeho úsměv však stále patřil Christine. „A jaké je Vaše jméno, slečno?“
Christine se na něj stále dívala a zoufale se snažila najít vlastní slova. Než se jí to ale podařilo, ozvala se Carlotta.
„Co na tom záleží! Ta holka je jako kostymérka naprosto neschopná a jsem si jistá, že je taková i ve všem ostatním!“ popadla spálené šaty a skoro je hodila muži do tváře.
„Vidíte s čím vším se tu musím potýkat, pane?“ našpulila uraženě rty.
Muž jí věnoval chabý úsměv a znovu se obrátil k ředitelům, očekávajíc odpověď na svou předchozí otázku.
„Och! Ehm…“ Firmin pohlédl na Christine ve snaze si rychle vzpomenout na její jméno. „Daee. Catherine Daee. Myslím…“
Christine se zamračila, zvedla bradu a pohlédla muži přímo do očí. „Jmenují se-„
„Ticho!“ vyštěkla Carlotta a hodila po ní spálenými šaty. Pak se obrátila čelem k neznámému muži a nasadila sladký úsměv. „Můj drahý pane. Kdybych byla jen tušila, že nás dnes navštívíte, oblékla bych se mnohem elegantněji.“ Muž se na ni hřejivě usmál a Carlotta koketně zamrkala řasami. Ubaldo Piangi viditelně znervózněl a vrhl na muže žárlivý pohled. Christine jen sklouzla pohledem z cizince na Carlottu a zase zpět. Ti dva se chovaly jako by se znaly…velmi dobře.
„Pane? Ehm, máme pár věcí, které bychom s Vámi potřebovali probrat. Přišlo několik dalších vzkazů-„
„Všechno v pravou chvíli Firmine.“ odpověděl, aniž by odvrátil pohled od Carlotty. „Nejprve musím vyřídit pár věcí se seňorou Giudicelli. Psala mi o tom, jak se cítí velmi nespokojená s věcmi, které se tu dějí.“ Pohlédl na ředitele, hezký úsměv zmizel z jeho tváře a byl nahrazen vážným výrazem.
„Ne-ne-nespokojená?“ vykoktaly ředitelé, střídavě s hrůzou pohlížejíc jeden na druhého a poté na Carlottu.
„Ano!“ odsekla Carlotta a přijala rámě, které jí pohledný cizinec nabídl. „Velmi nespokojená a přijetí té holky je teď na vrcholu mého seznamu!“ Pomalu začala odvádět muže pryč od ředitelů, kteří byli příliš ohromení na to, aby se snažili protestovat.
„Pojďte pane.“ řekla a lehkým pohybem nezvedla sukně. „Půjdeme do mé šatny a promluvíme si.“
Muž se otočil zpět ke Christine a věnoval jí polední široký úsměv, než byl doslova odvlečen pryč neurvalou operní hvězdou. Christine stále ještě hořely tváře, když sledovala, jak ti dva odcházejí, její pocity byly však zmatené. Ano, ten muž byl vskutku velmi pohledný. Jeho úsměv byl vřelý a zvoucí. Jeho vystupování slušné a uhlazené. Ale připadalo jí, jako by s ním nebylo něco v pořádku. Nedokázala pořádně říci co. Možná to byla společnice, které se rozhodl dát přednost. Ředitelé se už obrátili k obchodu. Oba pánové pobledlí a dohadujíc se o tom, co se musí udělat, aby se Carlotta uklidnila. A Ubaldo Piangi okamžitě pospíchal za Carlottou ve snaze dohonit vzdalující se dvojici. Christine si povzdechla a pohlédla na spálené šaty ve svých rukou. Jak si přála, aby je tak mohla propálit na Carlottině těle! Sklonila se, aby sebrala šaty, které upadly na podlahu, když její pozornost upoutal dívčí hlas.
„Tomu nemůžu uvěřit…On na tebe promluvil!“
Christine vzhlédla a zjistila, že dívčí hlas patřil drobné hezké baletce s rudými kadeřemi a velkýma očima. Byla to Meg Giryová, hlavní tanečnice baletu a jediná dcera paní Giryové.
„Víš ty vůbec, kdo to byl?“ zeptala se jí vzrušeným hlasem.
Christine jen zavrtěla hlavou, zmatená Megyiným chováním.
„Meg? Byl to on? Vrátil se?“ Meg se jen zazubila a pokývala hlavou na souhlas směrem ke skupině ostatních baletek, které stály kousek opodál. Celá skupinka vykvikla nadšením a dívky začaly mezi sebou vzrušeně hovořit. Christine se chtěla dozvědět víc.
„Kdo to byl?“ zeptala se poněkud podrážděně.
Dívky pohlédly jedna na druhou a zakroutily očima, než se opět sborem rozhihňaly. Alespoň Meg si zachovala natolik chladnou hlavu, aby jí dokázala odpovědět. „To byl přece vikomt De Chagny!“ Christinin prázdný výraz ji donutil pokračovat. „Je to nejdůležitější patron a investor Opery!“
Takhle to tedy bylo. Tak proto ředitelé padali snahou jeden přes druhého. Proto, tak zpanikařili, když si Carlotta začala ztěžovat. Christine se zadívala směrem, který vikomt odešel a cítila se hloupě. Jen hlupačka by si totiž myslela, že by se snad mohla takovému člověku zalíbit. A jen hlupačce by mohlo jeho chování lichotit. Christine možná vyrostla na venkově, ale hloupá nebyla. Dobře věděla, že bohatý muž s takovým postavením se zajímá o ženu jako ona jen s jediným úmyslem.
„Dívky!“ Tanečnice se přestaly chichotat a rychle se snažily zmizet směrem k místu, kde měly právě zkoušet. Paní Giryová se objevila zpoza opony a přísně si je všechny změřila.
„Meg!“ vyštěkla na zahanbenou zrzku. „Co má tohle znamenat!“
Meg se nervózně kousla do spodního rtu. „Promiň mami, to jenom…“
Paní Giryová jen nadzvedla obočí očekávajíc odpověď své dcery.
„To jenom…no…viděly jsme pana vikomta De Chagny a…“
Paní Giryová zbledla jako stěna při vyslovení toho jména. „Vikomt je tady?“
Meg jen pokývala hlavou a její výraz se změnil ze zahanbeného ve starostlivý. „Maminko jsi v pořádku?“
Paní Giryová se rychle sebrala a zvedla bradu. Její výraz opět ztvrdl. „Ať tě, nebo kteroukoliv jinou z dívek, znovu nechytím se poflakovat kolem v době, kdy máte zkoušet!“ nařídila a přísně sevřela rty.
Meg pokývala hlavou. A poté se stále starostlivým výrazem zmizela směrem za ostatními dívkami. Christine se dívala na mistrovou baletu, jejíž tvář opět brázdily obavy. Nervózně sepjala ruce, kousla se do spodního rtu a začala se divoce rozhlížet.
„Madam? Je Vám…je Vám dobře?“ Christine rychle vstala z podlahy a položila svou ruku jemně na její rameno. Paní Giryová si uvědomila Christinina přítomnost, ale její výraz se nezměnil.
„Kde je teď?“ to bylo vše co řekla.
Co se to dělo? „Odešel se seňorou Carlottou, aby projednaly „obchodní záležitosti“ v její šatně.“
Paní Giryová jen nadzdvihla obočí. „No, to ho na chvíli zabaví.“ zamumlala.
„Prosím za prominutí?“ Paní Giryová pohlédla na Christine a jen se usmála.
„Nemám Vám něco donést? Třeba sklenici vody?“ zeptala se Christine.
Navzdory tomu co o ní kulisáci prohlašovali, Christine věřila tomu, že Paní Giryová má pod svou chladnou skořápkou zlaté srdce.
„Děkuji ti moje milá, ale jsem v pořádku.“ odpověděla a bez dalšího slova se obrátila k rychlému odchodu nechávajíc za sebou značně zmatenou Christine.

[Christine]

Kapitola 3. Maškarní bál- 2.část

WARNING! Text is R rated. Graphic explicit sex scene and suggestive talk

“Cara, I must implore that I stay-”
Carlotta groaned and gave Ubaldo the cruelest of looks. “Be gone! I have many important matters to discuss with the Vicomte and I do not need you breathing down my bodice!”
The Vicomte de Chagny couldn’t help but chuckle at the prima donna’s words. He stood just outside Carlotta’s dressing room with Ubaldo Piangi blocking the entranceway. The stout little man was loyal, one could not deny that. It amazed the Vicomte that despite Carlotta’s obvious displeasure for the man, he still willingly remained her lap dog.
Ubaldo continued to glance back and forth between the Vicomte and Carlotta with unease. He didn’t like it when this man came for visits. He didn’t care that the man was rich, or that he was the reason both he and Carlotta had jobs at the Paris Opera House. He saw the way his lovely Cara looked at the man, and vice versa.
Carlotta sighed and realized it was time to resort to other necessary battle moves. “Ubaldo,” she said in a sweet manipulative voice. “Why do you worry? Do you think my virtue is in danger if I allow the Vicomte into my dressing room?”
Ubaldo bit his lip and shifted back and forth a little, glancing at the Vicomte with slight distrust. Carlotta smiled and reached out to caress the tenor’s face. “I admire your chivalry. You truly are my knight in shining armor.” Her voice was dripping with fake sweetness, yet Ubaldo was enamored.
He was cracking. “I assure you I will be quite safe…and I will cry out if I am in need…but I will be perfectly fine. And knowing you are near warms my heart and fills me with such…” she leaned close and planted a soft meek kiss on the tenor’s lips. “…passion.”
She had won. Ubaldo melted away from the dressing room door and smiled bashfully at his lady love. She smiled back and winked at him, while she disappeared into the room, the Vicomte merely smirking behind her. The second they had entered the dressing room, she slammed the door shut, locked it, and began to spit. “Eh! The stench of him is all over me. I’ll have to burn this dress!”
The Vicomte continued to smirk, removing his hat and gloves and placing them on her dressing table. “He’s quite attached to you, more than ever I see…and quite suspicious…”
Carlotta groaned. “Do not remind me! And to think…I have to kiss him in the opera we are performing!”
She squealed when she felt two powerful hands grab her by the shoulders and twirled her around. She found herself being pressed to the Vicomte’s body, and she went limp the second she felt his hard frame mold to her own. “How will I be able to control myself then? Seeing you on stage with him…” one of his hands went up to her hair and began to pull the pins out, causing the blonde curls to fall across her shoulders. “…in his arms…” his hands moved to her skirts and he began to hike them up to her hips. “…kissing him…” his lips captured hers and she melted even more, returning the passionate kiss and clawing at his dress coat.
The Vicomte pulled back immediately. “Careful!” he hissed, removing her hands and looking at the coat to be sure it wasn’t damaged. “This was quite expensive, I’ll have you know.”
Carlotta pouted and folded her arms crossly as he carefully removed the coat from his body. “I don’t seem to recall you ever feeling a need to be careful with my expensive gowns!”
The Vicomte grinned, and purposely placed his coat on top of a large white box that was sitting at the chair before her dressing table. Carlotta’s eyes followed where his coat went, and she looked at him for confirmation. When he nodded, she squealed happily and tore at the box like a child at Christmas. He had to carefully remove the coat again.
“OH! Monsieur, it is most beautiful…” she whispered, pulling the elegant gown from the box. It was pink, with blue ruffles and black lace. There was a billowy train and a very low neckline that glittered with black and pink sequins. Most people would look at such a gown and find it atrocious, however the Vicomte had long since learned that Carlotta’s taste in fashion was just that.
“Now you truly can burn that gown,” he chuckled, coming closer to place kisses on the back of Carlotta’s neck while his expert fingers began to undo the buttons on her present dress.
Carlotta whimpered at his touch and leaned back against him. “It has been far too long monsieur since our last encounter…I was beginning to think you had forgotten me…”
“You?” he said with mock horror. “Never…” while one hand continued to undo the buttons, the other climbed higher and began to sink beneath the bodice of her dress. She moaned when she felt the Vicomte’s hand close around one breast. He smiled at her reaction and leaned closer, his lips tickling her ear as he nibbled the lobe slightly. “Now…I have a favor to ask of you…” his fingers found her hardened nipple and she gasped as he began to cruelly play with it.
“Mmmmmmmmmm…a-a-a-anything…” she whimpered, leaning back and purposely pushing her lush bottom against his trouser-covered cock. He groaned at the movement, but years of experience in the art of lovemaking had taught him self-control.
“Good girl…” he hissed, biting her neck briefly, while his other hand moved to lift up her skirts. “I want you to tell me…” her skirts were up to her thighs. “…everything you can…” he pushed the stockings and garters down. “…about your adorable little costume girl…”
Carlotta’s eyes flew open and she pushed the Vicomte’s hands away before tearing herself away from his body. “WHAT!?!?”
The Vicomte sighed and closed his eyes momentarily to prepare himself for the shrieks that were to follow.
“WHY THE HELL DO YOU WANT TO KNOW ANYTHING ABOUT HER!? SHE’S GARBAGE, SHE’S SLIME, SHE’S-”
“Be quiet!” The Vicomte snapped. “Do you want all of Paris to hear you?”
The fire in Carlotta’s eyes grew wilder. “FUCK PARIS!!! I DON’T CARE IF ALL OF FRANCE HEARS ME! ANSWER ME WHY YOU WANT TO KNOW!!!”
The Vicomte stared back at Carlotta, his hands closing into tight fists of rage, eager to wrap themselves around the soprano’s pretty neck and snap it in two. However, he knew the best way to handle situations like this was not to lose one’s temper. And he too could play the same games that Carlotta played on Ubaldo.
“My sweet, I am only interested in knowing what all is going on in my theater,” he crooned, putting on his most charming smile and slowly walking towards her. He hoped the passion that filled his eyes would weaken her, not to mention the obvious erection hidden beneath his trousers.
However, the Vicomte realized it would take more coaxing, as Carlotta was having none of it. “I am not a fool, Raoul!” she snapped, using his first name. “You think I know nothing about your infamous reputation? You think I know nothing about the many chorus girls and ballet girls you’ve bedded? You think I don’t know that one of the main reasons you patronize the Opera House is so you can be assured of a pretty young face, with a mouth wide and open and willing-”
“That was BEFORE I met you!” Raoul lied, coming to her in two strides. “I will not deny my past, but the moment I saw you perform on stage in Venice and heard your voice, you alone are the only woman I think about, dream about…” his hand sneaked down to the hem of her skirts and began to lift them once again. “…and want to fuck till the sun comes up…”
Carlotta melted slightly to his words, especially as she felt his hand move under the skirts and softly brush the skin of her thigh. Still, she tried to show some self-constraint. “W-w-why then do you care about w-who she is…” she whimpered, her lips going dry as she felt his fingers inch closer to the pulsing heat between her thighs.
Raoul grinned as he could tell he was winning this battle. “My dear, did you not say that the girl was incompetent?” His lips brushed against hers as his fingers traced the outline of her nether lips encased by the silken panties she wore.
Carlotta moaned and melted even more, licking her lips and trembling beneath his touch. “T-t-that is true…”
He grinned and slowly slid the flimsy material aside and let one of his fingers explore the damp heat. “Yes, it is…and you’re not happy…” he whispered against her cheek, another finger joining the first in its exploration. Carlotta was gripping the dressing table and writhing against his body. “I only want to make you happy Carlotta…I only want to give you pleasure…” his fingers were softly thrusting in and out of her dripping pussy and he could see from the expression on her face that she would tell him anything so long as he didn’t stop. “Her name Carlotta…” he huskily whispered, while one finger circled her clitoris. “Tell me her name…”
She couldn’t take it anymore, she needed release, and she needed his body buried deep inside her own. “C-c-c-christine D-d-daae…oooOOooOOoohhhh CHRISTINE DAAE!” she shouted, throwing her arms around his neck and kissing him passionately, while he lifted her body with one arm, and the other cleared the dressing table before placing her down on top of it. He threw her skirts up over her waist, pushed his trousers down and released his throbbing cock, and then in a flash of lightning, buried himself in her hot wetness.
“Thank…you…my…dear…” he groaned between thrusts, laughing inwardly at how easy it truly was to get a woman to reveal or do anything with a little “coaxing”. She cried out words in Italian, and gripped him even tighter while he continued to thrust. “You…will…not…regret…it!”
Nor would he, he mused to himself. Already, he was imagining the pretty costume girl as the one before him, as the one he was so eagerly fucking, instead of this dried up singer who was clinging to what little youth and beauty she once had. But as he had learned, from the time his father had taken him to a brothel at the age of 14 to “make a man out of him”, any woman could be easily bought at the right price. Sometimes it took money, sometimes jewels or other expensive gifts, sometimes even words of affection and love; but every woman had a price, and it only took the Vicomte de Chagny little time to learn what it was, before luring the woman to his bed. Carlotta definitely suited his purposes; he knew she was once a star in Italy, and with the right publicity, he could make her a star in France and get more money into his pockets. And if that meant having to come every now and then and listen to her litany of complaints before finally moving onto “normal business”, as he referred it, then so be it. Whatever it took for him to get what he wanted.
He looked up from the screaming woman he was fucking, and smiled at his own reflection in the mirror. He continued to look at himself while he thrusted in and out of her body, thinking of all the wealth he was acquiring from her so-called talents, thinking of his next escapade: bedding the costume girl. She looked young, full of country virtue; he loved breaking virgins in. She would be a most eager student, he grinned. Yes, he would soon seduce her to his bed, and gain much pleasure for himself from her. Carlotta was business, but the costume girl would be his pleasure. And he loved mixing the two together. He thought all these things while he smiled at his own reflection, before crying out his own release.

==================================================

Madame Giry hurried down the stone steps that led to Erik’s lair, her face pale and covered with worry lines. She carefully avoided the passages that she knew were booby trapped, all the while hurrying as fast as she could.
Out of the corner of her eye she saw a shadowy figure. “Where is he!?” she called out to it. The figure made a groaning sound before pointing off to the right. She nodded her head in thanks and took the passage the figure had indicated. The sound of music filled the cavern before her, and she knew he would not be pleased to be interrupted while working. “Erik! Erik!” she called out, while she crossed the candlelit cavern.
The organ music stopped, and the caped figure stood, his shoulders slumping slightly before straightening his back. “I’m very busy madam, what is it?”
She stopped a few feet away from him, panting and clutching her chest while she tried to regain her composure. “H-h-h-he’s…h-here…”
Erik turned, his face masked and the visible eyebrow arching in speculation. “The Vicomte de Chagny?” he simply asked.
Madame Giry looked at him with surprise. “Y-y-you know?” she asked, her breathing slowly returning to normal.
Erik waved his hand in a blasé manner. “It’s my theater, is it not?” he said, before adding under his breath, “despite what that son of a bitch thinks.” He reseated himself at the organ and began to play. “Besides, it was rather hard to ignore the harpy’s shrieks…at least in climax the woman can hit a proper note.”
Madame Giry was surprised with how cool Erik was behaving. Normally he would fly into rages when he learned that the Vicomte was at the Opera House. Erik despised the Vicomte de Chagny, and she could not blame him. The man wore the mask of a gentleman, when in truth he was more of a monster than Erik ever could be. True, Erik had committed acts of terror, but the Vicomte…his crimes were so much more heinous to the ballet mistress, especially since she knew that he was responsible for impregnating three of her dancers over the past five years. One girl died when seeking crude means to have an abortion, while the other two were thrown out onto the street with no where to go and no money. Madame Giry had no idea what happened to them, and she cursed the Vicomte for ruining all three lives.
She also knew the many reasons Erik despised the Vicomte…so why was he acting so nonchalant? “You…you do not care then?” she asked, not daring to come around and face him, but not sure what else to do or say.
The phantom ceased his playing momentarily and sighed heavily. “Oh, I care very much indeed,” he growled under his breath, before his fingers violently banged against the organ keys, causing the cavern walls to shake.
Erik’s reasoning for despising the Vicomte was somewhat different. Like the current managers, the Vicomte cared very little for art and music, and more for the money that rolled into the Opera House. While the Vicomte was a patron, he also had stock in the Opera House, and 10% of the profits the Opera made went straight into his pocket. The Vicomte was also the one responsible for placing Carlotta at the Opera House, a sin that Erik would never forgive the man for. Yet the crime that Erik held over the Vicomte more than any other was what he did to Marie Carrier, a chorus girl Erik fancied himself in love with when he was much younger.
Erik was only 19 when he saw the girl on stage for the first time. She was beautiful, with long golden hair, a porcelain complexion, and large soft brown eyes. He sent her love poems and flowers, thinking she would find it romantic that she had a secret admirer at the Opera. However, his love sick dreams were dashed when the Vicomte de Chagny, a boy of 16 at that time, easily seduced the star-struck girl, making her believe he was the one who had sent her the flowers and poems!
Erik wanted to interfere, but feared if he revealed himself a mob would discover his whereabouts and force him back to the life he had not long escaped. So he waited, and plotted how he would make the young Vicomte pay. Marie, the foolish girl, believed that young Raoul truly loved her, and that the two were going to run away to get married. She abandoned her dreams of performing for the scoundrel, disappearing early one cold November morning, never to be seen again. It wasn’t until after the death of Raoul’s father, that the man returned to the Opera House, some three years later. No one knew what had become of Marie, and the Vicomte did not seem upset at all.
The man was a snake; Erik saw how he strode about the theater as if he owned it, giving musicians advice, telling the managers how to run the business, and bedding chorus girls and dancers along the way. The time would come when he would have his revenge for all the atrocities the Vicomte had put him through.
But revenge was a dish best served cold…and simply killing the man was too polite. No, Erik would have his revenge when the time was right, and it would be a long, agonizing revenge, one full of screaming and begging. This little joy made him smile, and he easily regained his cool demeanor, despite his random outburst of rage.
It was this show of emotion that Madame Giry feared most. She could not think of what else to say, and he seemed so engrossed with his music that she turned and began to walk away. Yet before she left, he called out to her. “I’ve seen the violinist’s daughter,” he said causally.
Madame Giry paused and slowly turned back. “And…?”
“She is very pretty, you did not tell me that,” he said with a simple wave of his hand, before turning the page of the musical score before him. “And she appears to be a hard worker, her care for costuming is impressive,” he added. “But what I admire about her most…is the way she refused to give Carlotta the satisfaction of ‘thanking her’ for the opportunity to work under her,” he chuckled.
Madame Giry gave a small smile, but sighed sadly. “I fear Carlotta will make her life a living hell.”
“Carlotta makes everyone’s life a living hell,” Erik grumbled. “At least she had the courage to stand up to the harpy, despite the so-called accident the bitch did to her.”
Madame Giry’s brow furrowed with confusion. “Accident?”
“It doesn’t matter,” Erik replied casually, turning the page of the score. “The violinist plays very well too, they both can stay so long as they continue to obey the rules.” Madame Giry nodded her head and turned to leave, but Erik called out to her one last time. “I have a note for you to deliver. Suzette has it, see her before you leave.” Madame Giry nodded her head again, finally leaving to retrieve the letter Erik had written.
He listened to her distancing footsteps while he continued to play the sweet cords of music written before him. He noticed out of the corner of his eye a hunched over figure approaching. “I’m busy Rudolph, you know I do not wish to be disturbed while working,” he said icily.
The hunched figure remained in the shadows, but nodded its large head. “Forgive me master,” he slowly replied, his words slurring slightly. “I just…couldn’t help overhearing…that you were talking…about the costume girl…”
Erik nodded his head, not lifting his gaze from the music. “Yes, and what of it?”
The figure shuffled his feet a little before finally responding. “I like her…she seems different…nice…like the gypsy girl…”
Erik paused and looked at the hunched figure. “Gypsy girl?”
Rudolph nodded his large head. “Yes…from the stories…that Suzette tells us…like the one with the hunchback…in the cathedral…”
Erik rolled his eyes and groaned and quickly resumed his playing. “There is no such person, Rudolph, it was story, simple as that.”
The hunched figure shifted his feet nervously again, his voice barely above a whisper. “B-b-but S-s-suzette says…”
Erik’s fists came crashing down on the organ. “THERE IS NO SUCH PERSON!” he shouted, his voice echoing throughout the cavern and passageways. Rudolph gave a cry of fear and quickly backed away, molding his large frame to the stone wall, as if hoping the shadow would keep him safe. Erik sighed and took several long breaths before lifting his head and speaking again, his tone icy, but calm. “There is no gypsy girl Rudolph, there is no woman on earth like that…” he sighed one last time before finally lifting his eyes to where the hunched figure stood, shaking. “Beautiful women do not fall in love with monsters like us, that is the reality of it, and it’s better than you learn this now, before…before you do something foolish and risk hurting yourself.”
Rudolph nodded his head as if he understood, although he made a strangled sobbing sound before retreating down the passageway, his sobs filling the caverns all around. Erik sighed and cradled his head in his hands. Damn that girl, somehow she was to blame for this. He recalled the crude scene of the Vicomte and Carlotta, together in her dressing room. He followed her angry shrieks to see if his suspicions were correct, and yes, there was the Vicomte, attempting to win her affections with seductive lies. While Erik was a spy, he was not a voyeur, and had no interest in watching the two people he despised most become like wild animals with one another. But before he turned to leave the disgusting sight, he heard the Vicomte ask for the name of the new costume girl. Carlotta finally conceded, telling him what he wanted to hear, and was thus rewarded with what he had come to the Opera House for all along.
Erik hated the man, but normally did nothing to stop his seductions and rendezvous with the ladies of the Opera House. If they were more concerned with what the Vicomte thought of them, they were not fit to be a part of his theater. However, Erik felt a strange urge within his being to protect the violinist’s daughter from the hands of the handsome monster. He wasn’t entirely sure why, as he didn’t entirely feel this way for Marie. But he felt compelled to keep a close watch on the girl, to make sure that her virtue, if she had any, wasn’t turned into a plaything for the Vicomte.
Yet now her supposed sweet nature was having an affect on Rudolph, and he did not need those that he took care of to be filled with such foolish notions, like love a nd romance. Love got him nothing, and he knew that if he had revealed himself to Marie long ago, she would have refused him the second she saw his face. Indeed, love was not meant for creatures like himself.
The thought filled Erik with such rage that he pounded his fingers on the organ keys till blood flowed in time with the music.
_________________

[Christine]

Kapitola 3. Maškarní bál- 2.část

VAROVÁNÍ! Text má přístupnost od 18 let. Grafická sexuální scéna a hrubá slova.

„Caro, musím trvat na tom, že zůstanu-„
Carlotta jenom zasténala a počastovala Piangiho svým nejostřejším pohledem. „Zmiz! Mám teď důležité jednání s vikomtem a nepotřebuji abys mi při tom dýchal za krk.“ Vikomt de Chagny se neudržel a pobaveně se uchechtl prima doniným slovům. Stály právě před Carlottinou šatnou a Ubaldo Piangi jim bránil ve vstupu. Ten malý, směšný, zavalitý muž byl rozhodně vytrvalý, to se nedalo popřít. To vikomt až obdivoval, jak přese všechen Carlottin odpor k němu, se k ní nadále lísal jako pes. Ubaldo nadále neklidně přejížděl pohledem z Carlotty na vikomta a zase zpět. Nesnášel toho muže a jeho návštěvy. Nezajímalo ho, že byl bohatý a že to díky němu oba, on i Carlotta získaly angažmá v pařížské opeře. Byl si dobře vědom pohledů, které si jeho Cara a ten muž vyměňovaly. Carlotta si povzdechla a pochopila, že je na čase se uchýlit k jiným bitevním prostředkům.
„Ubaldo.“ otázala se sladce. „Domníváš se snad, že moje počestnost je v ohrožení, pokud dovolím vikomtovi vstoupit do mé šatny?“
Piangi se jen kousl do spodního rtu, nervózně přenesl váhu z nohy na nohu a pohlédl na vikomta s největší nevolí. Carlotta se jen usmála a rukou pohladila tenora po tváři.
„Obdivuji tvou galantnost. Jsi vskutku můj rytíř v zářivém brnění.“ Z jejího hlasu přímo čišela falešná laskavost a přece se Ubaldo cítil odzbrojen. Byl zcela přemožen.
„Ujišťuji tě, že budu zcela v pořádku…pokud bych snad byla v ohrožení, slibuji, že budu křičet…ale budu zcela jistě v pořádku. A jistota, že ty jsi mi nablízku, mě naplňuje takovou…“ sklonila se k němu a políbila ho měkce na rty. „…vášní.“
Vyhrála. Ubaldo roztál, ustoupil od dveří a stydlivě se usmál na dámu svého srdce. Vrátila mu úsměv a zamrkala, pak kolem něj prošla dovnitř místnosti a těsně za ní vikomt s úsměškem na tváři. Ve chvíli, kdy oba vešly do šatny, zabouchla dveře a začala znechuceně plivat kolem sebe.
„Pfuj! Pff! Ten jeho hnusný pach je všude kolem. Budu ty šaty muset spálit!“
Vikomt se nepřestával ušklíbat zatímco odkládal svůj klobouk a rukavice na toaletní stolek. „Je ti tak oddaný… mnohem více, než jsem si myslel… a velmi podezíravý..“
Carlotta jen zasténala. „Ani mi nepřipomínej. A považ, …že ho v té nové opeře musím políbit!“
Jenom vykvikla překvapením, když ji dvě silné ruce uchopily za ramena a otočily kolem. Cítila, jak ji vikomt přitiskl ke svému tělu a ve chvíli, kdy ucítila jeho pevné tělo se jí podlomila kolena.
„A jak se poté jen budu moci ovládnout? Vidět tě tam na tom jevišti.“ Jedna jeho ruka jí vklouzla do vlasů a pomalu začala vytahovat vlásenky z jejích vlasů. Její plavé kučery spadly na její ramena. „… v jeho náručí…“ jeho ruka teď sklouzla k okraji jejích šatů a začala je zvedat k jejím bokům. „…líbat se s ním…“ přitiskl svá ústa na její. Carlotta roztála ještě víc, když ji k sobě pevněji přitiskl a vracela mu jeho vášnivé polibky, zatímco její ruce pevně sevřely rukávy jeho kabátce.
Vikomt se od ní okamžitě odtáhl. „Opatrně!“ zasyčel, odtáhl její ruce a zkontroloval, jestli kabátec neutrpěl nějakou škodu. „Tohle nebylo laciné abys věděla!“
Carlotta jen rozladěně našpulila rty a se založenýma rukama sledovala, jak sundal kabátec z ramen-
„Nevzpomínám si, že bys ty někdy projevil sebemenší opatrnost, pokud šlo o MOJE drahé šaty!“
Vikomt se jen zazubil a položil schválně položil kabátec přes velkou bílou krabici, která ležela v křesle vedle toaletního stolku. Carlotta sledovala, kam položil kabátec a pak na něj pohlédla s očekáváním. Když přikývl, zakvílela nadšením a vrhla se na krabici jako nedočkavé dítě o Vánocích. Vikomt raději znovu opatrně nadzvedl svůj kabátec.
„Ach pane! To jsou ty nejkrásnější…“ zašeptala, když vytáhla z krabice elegantní šaty. Byly růžové s modrou krajkou a černým šněrováním. Jejich okraj byl zvlněný a měly hluboký výstřih zdobený růžovými a černými flitry. Většina lidí by na takové šaty pohlížela s odporem, nicméně vikomt už dávno před tím zjistil, že Carlottin vkus byl právě takový.
„Teď ty šaty můžeš opravdu spálit.“ Uchechtl se a přistoupil k ní bliž, aby jí políbil zezadu na krk a začal pomalu rozepínat knoflíky jejích současných šatů. Carlotta při jeho doteku jen zafňukala a opřela se o něj. „Je to tak dlouho, pane, od našeho posledního společného podniku, že už jsem si začínala myslet, že jste na mě snad zapomněl…“
„Na tebe?“ řekl s falešným zděšením. „Nikdy…“
Zatímco jedna jeho ruka pokračovala v rozepínání knoflíčků, druhá pomalu sklouzla za živůtek jejích šatů a Carlotta zasténala, když se jí začal dotýkat pod prsem. Pousmál se nad její reakcí a přistoupil o kousek blíž, jeho dech ji zalechtal na uchu, když začal jemně okusovat její ušní lalůček. „Teď bych se tě rád na něco zeptal…“ Jeho prsty našly její ztuhlou bradavku a Carlotta jen zalapala po dechu, když jí hrubě stiskl.
„Hmmmmm.. .. Na ccccokoliv…“ zafňukala. Zaklonila se a schválně přitlačila své objemné pozadí na jeho kalhotami zakrytý úd. Zasténal, ale léta zkušeností v umění lásky ho naučila sebeovládání.
„Hodná holka.“ zasyčel. Lehce jí kousl do krku, zatímco druhá ruka znovu sklouzla k okraji jejích šatů a začala je zvedat nahoru. „Chci, abys mi řekla ...“ sukně už byla ve výši jejích stehen. „všechno, co víš…“ stáhl jí podvazky a punčochy. „…o té své půvabné kostymérce…“
Carlotta okamžitě otevřela oči. Rychle setřásla jeho ruce a odtáhla se od něho. „COŽE?!“
Vikomt si povzdechl a na okamžik zavřel oči. Připravoval se na křik, který vzápětí následoval.
„PROČ O NÍ K ČERTU CHCEŠ NĚCO VĚDĚT?! JE TO JEN ODPAD, JENOM BLÁTO, JE-„
„Zmlkni!“ vyštěkl. „Chceš snad, aby tě slyšela celá Paříž?“
Carlottiny oči divoce zaplály. „K ČERTU S PAŘÍŽÍ! JE MI ÚPLNĚ JEDNO JESTLI MĚ USLYŠÍ TŘEBA CELÁ FRANCIE! ODPOVĚZ! PROČ O NÍ CHCEŠ NĚCO VĚDĚT?!“
Vikomt na ní zíral, jeho ruce byly zaťaté v pěsti. Ó jak jen toužil popadnout Carlottu za ten její pěkný krček a zmáčknout! Nicméně věděl, že nejlépe situaci zvládne pokud si zachová chladnou hlavu. A také velmi dobře znal a uměl hrát hru, kterou dříve Carlotta uplatnila na Piangiho.
„Má sladká.“ zabroukal. „Jenom mě zajímá, co nového se děje v mém divadle.“ Na tváři se mu rozlil vábivý úsměv a znovu k ní přistoupil. Doufal, že vášeň planoucí v jeho očích jí oslabí, pokud ne jeho viditelná erekce. Nicméně brzy pochopil, že to bude chtít trochu více „přesvědčování“, protože Carlotta se nedala.
„Já nejsem hloupá Raoule.“ Odsekla, používajíc jeho křestní jméno. „To si myslíš, že nevím nic o té tvé proslulé pověsti? To myslíš, že nevím o všech těch sboristkách a baletkách se kterými ses kdy vyspal? Že mi není jasné, že jeden z důvodů, proč jsi se stal patronem Opery bylo, aby každá pěkná tvářičky se smyslnými ústy, která se dychtivě otevřou…“
„To bylo PŘED TÍM než jsem tě poznal!“ začal znovu lhát, mezitím překonal vzdálenost mezi nimi ve dvou krocích. „Nebudu zapírat svou minulost, ale od okamžiku, kdy jsem tě spatřil na jevišti v Benátkách a slyšel tvůj hlas, jsi ta jediná žena na kterou myslím, o které sním…“ jeho ruka sklouzla dolů, uchopila lem jejích šatů a začala pomalu zvedat její sukně. … a chci držet v náručí než slunce vzejde.“
Carlotta při jeho slovech trochu roztála, především když ucítila jak jeho ruka pomalu zajela pod její sukně a jemně se dotkla kůže na jejím stehně. Přesto se vší silou snažila zachovat si rozvahu. „P-pproč tě tedy zajímá, c-co je zač?“ zafňukala a cítila jak jí pomalu vysychá v ústech, když cítila jak se jeho prsty pomalu přibližují k pulsujícímu horku mezi jejími stehny.
Raoul se jenom zakřenil. Už dávno poznal, že pomalu vyhrává tento souboj. „Má drahá, neřekla jsi snad, že ta dívka je nezpůsobilá?“ Jeho rty se zlehka dotkly jejích zatímco jeho prsty jemně obkroužily její stydké pysky přes látku hedvábných kalhotek. Carlotta jenom zavzdychala, poddávajíc se víc a víc. Olízla si suché rty a zachvěla se pod jeho dotekem.
„To- to je pravda…“
Roul se znovu zakřenil a pomalu shrnul jemnou látku stranou, jeho prst začal zkoumat její vlhkou horkost. „Ano, to je…a ty … nejsi šťastná…“ zašeptal se rty u její tváře, druhý prst se přidal k tomu prvnímu v jeho mučivém zkoumání. Carlotta sevřela toaletní stolek a začala se vrtět v jeho objetí.
„Já jenom chci abys byla šťastná Carlotto, … já tě chci jenom potěšit,…“ jeho prsty se pomalu pohybovaly v stejnoměrném rytmu dovnitř a ven z jejího žádostivého těla. Z výrazu její tváře poznal, že teď mu řekne cokoli jen aby pokračoval. „Její jméno Carlotto…“ zašeptal zastřeným hlasem, zatímco jeden z jeho prstů začal dráždit její klitoris. „Řekni mi její jméno…“
Už to déle nedokázala vydržet. Nutně potřebovala úlevu. Potřebovala cítit jeho tělo ponořené hluboko do jejího. „C-c-c-christine D-d-daae…oooOOooOOoohhhh CHRISTINE DAAE!“ vykříkla, vrhla se mu kolem krku a vášnivě ho políbila. Rould jí popadl jednou rukou a nadzvedl zatímco druhou překotně shodil všechny věci z toaletního stolku a posadil jí na něj. Popadl okraj jejích šatů a nadhodil sukně k jejímu pasu, zatímco si rozepnul a spustil kalhoty a v mžiku se ponořil do její vlhkosti.
„Díky…má…drahá….“ Hekal zatímco vrážel do jejího těla a sám pro sebe se smál. Jak snadné bylo přinutit jí k tomu, aby mu řekla, co všechno chtěl vědět. Stačilo jen trochu „přesvědčování“. Carlotta vykřikla něco italsky zatímco on se stále pohyboval v rytmu jejího těla.
„Nbudeš… toho…litovat.! Ani já, pomyslel si. Už si představoval malou hezkou kostymérklu namísto té, která teď před ním ležela. Namísto té vysušené sopranistky, která se tak zoufale přidržovala té trochy talentu a krásy, kterou snad kdysi měla. Jak už dávno poznal, už ve svých 14 letech, kdy ho otec vzal se sebou do bordelu, aby z něj udělal „chlapa“, každá žena se dá koupit za tu správnou cenu. Někdy to byly peníze. Někdy drahokamy, nebo drahé dárky. Někdy láskyplná slova, ale každá má svou cenu a pokaždé mu zabralo jen pouhou chvíli, aby přišel na to jakou, než ji svedl do své postele. Carlotta naprosto odpovídala svému účelu. Věděl, že byla kdysi hvězdou v Itálii a s tou správnou publicitou z ní mohl udělat hvězdu ve Francii a získat tak víc peněz do své kapsy. A pokud to znamenalo tu a tam přijít a poslouchat litanie jejích nářků a stížností, před tím než se pohnuly k „obchodním záležitostem“, jak to nazýval, budiž. Cokoli, pokud to znamenalo, že dostane, to co chtěl.
Zvedl hlavu od povykující ženy před sebou a usmál se na svůj vlastní odraz v zrcadle. Neodtrhl od sebe oči, zatímco se dál pohyboval dovnitř a ven z jejího těla a snil nad vším tím bohatstvím, které získá prostřednictvím jejího takzvaného talentu, o své příští eskapádě: svedení kostymérky. Byla mladá, plná venkovské neviností a on tak rád sváděl panny. Bude tou nejnadšenější žačkou uculil se. O ano, už brzy. Svede ji a pořádně si to s ní užije. Carlotta byla obchodní záležitost, ale kostymérka bude jeho potěšení. A on tak rád míchal obojí dohromady. Sledoval se v zrcadle, přemýšlel o všech těch věcech těsně před tím než dosáhl vrcholu.


Paní Giryová, pobledlá a s tváří zbrázděnou obavami, pospíchala dolů po kamených schodech, co jí nohy stačily. I přes ten zbrklý úprk se přesto pečlivě vyhýbala místům, kde byly podle jejích znalostí nastražené pasti pro nevítané návštěvníky. Náhle koutkem oka postřehla postavu přikrčenou ve stínu.
„Kde je?!“ překotně ze sebe vyhrkla.
Stín jen tlumeně zasténal a pak ukázal směrem doprava. Kývla hlavou na znamení díků a rychle se vydala chodbou na kterou stvoření ukázalo. Hudba naplňovala místnost, která se před ní náhle otevřela a paní Giryová si uvědomila, jak nemá rád, když ho někdo vyrušoval při práci.
„Eriku! Eriku!“ prudce oddechovala, když přecházela prostor koupající se ve světle svící.
Varhany utichly a postava zahalená v plášti, která za nimi seděla se pomalu zvedla. Erik rychle vzpřímil lehce nahrbená záda.
„Co se děje madam? Jsem právě velmi zaneprázdněn!“
Zastavila se pár kroků od něho stále těžce odděchujíc a tisknouc ruku na prsa v úsilí uklidnit své divoce tlukoucí srdce.
„On,..on, …on je tady.“
Erik se otočil, viditelné obočí v jeho maskované tváři zvednuté v otázce a zároveň odpovědi.
„Vikomt de Chagny?“ zeptal se klidně.
Paní Giryová na něj zůstala překvapeně zírat.
„Ty,..ty to víš?“ zeptala se, její dech se pomalu vracel k normálu.
Erik pouzé mávl povzneseně rukou. „Tohle je přeci moje divadlo, ne?“ odpověděl a poté sám pro sebe zavrčel. „Bez ohledu na to, co si ten bastard myslí.“
Posadil se zpátky k varhanám a začal znovu hrát.
„Navíc je těžké ignorovat povykování té harpie, alespoňže při orgasmu dokáže vytáhnout tu správnou notu.“
Paní Giryová jeho klidné chování velmi překvapilo. Obvykle totiž, kdykoli vikomt zavítal do Opery dostával záchvaty vzteku. Erik vikomta nesnášel a paní Giryová se mu nedivila. Ten muž nosil na odiv masku gentlemana, zatímco pod povrchem byl mnohem větší monstrum, než Erik kdy mohl být. Ano, Erik záměrně děsil své okoli, ale vikomt…jeho zločiny přišly baletní mistrové mnohem závažnější. Především poté, co zjistila, že je, během posledních pěti let, zodpovědný za otěhotnění tří jejích tanečnic. Jedna z dívek zemřela během pokusu o potrat a zbylé dvě byly vyhozeny na ulici, bez peněz a místa kam by se mohly uchýlit. Paní Giryová neměla ponětí, co se s nimi stalo a v duchu proklínala vikomta za zničení všech tří životů. Také velmi dobře věděla, že Erik má spoustu důvodů vikomta nenávidět, nechápala tedy proč se choval tak, … tak chladně.
„Tobě,… tobě to nevadí?“ zeptala se opatrně. Neodvažovala se postavit k němu čelem, aby mu viděla do tváře, ale nevěděla, co jiného říci nebo udělat. Přízrak na chvíli ustal v hraní a těžce si povzdechl.
„Ovšem, že mi to vadí!“ zavrčel vztekle a udeřil do kláves s takovou silou, až se celá místnost otřásla, když varhana pod jeho rukama mohutně zaduněla.
Erik měl pro svou nenávist své důvody. Stejně jako současní ředitelé, vikomt se jen velmi málo zajímal o umění a hudbu jako takovou. Nejvíce ho zajímaly peníze, které na nich však mohl vydělat. Tím, že byl vikomt patronem Opery, měl v ní také svůj podíl. 10 % z jejích zisků, tak plynulo přímo do jeho kapsy. To vikomt byl zodpovědný za to, že Carlotta byla hlavní hvězdou což mu Erik nikdy nedokázal odpustit. Ale ze všech jeho zločinů Erik považoval na nejzávažnější, to, co provedl Marii Carrierové, mladinké tanečnici, do které se Erik před lety zamiloval.
Bylo mu teprve 19, když dívku poprvé spatřil na jevišti. Byla překrásná. Měla dlouhé zlaté vlasy, porcelánovou pleť a velké sametově hnědé oči. Posílal jí básně a květiny. Myslel si, jak jí to bude připadat romantické, že má v Opeře tajného ctitele. Nicméně, jeho láskou nemocné poblouznění vzalo za své v okamžiku, kdy šestnáctiletý vikomt de Chagny poprvé vstoupil do Opery. Přesvědčil mladou a rozmazlenou hvězdičku, že on je tím tajným ctitelem který jí posílal básně a květiny a snadno ji svedl. Erik chtěl tehdy zasáhnout, ale příliš se bál. Pokud by se odhalil, rozlícený dav by ho zcela jistě polapil a přinutil zpět k životu, ze kterého se mu zrovna podařilo uniknout. A tak vyčkával a plánoval si, jak donutí mladého vikomta zaplatit. Marie, to hloupé stvoření, že jí Raoul doopravdy miluje a rozhodla se s ním uprchnout, aby se mohly vzít. Opustila všechny své sny o tanci a hraní na jevišti a jednoho listopadového rána zmizela aniž by ji ještě někdo kdy uviděl. O nějaké tři roky později, po smrti svého otce, se Raoul do Opery vrátil. Sám. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s Marií stalo a vikomt se tím nijak netrápil.
Ten člověk byl jako had. Erik ho sledoval, jak se nafoukaně promenuje po divadle, jako by mu patřilo, dává rady muzikantům, jak mají hrát, ředitelům, jak vést divadlo a přitom svádí sboristky a baletky. Erik věděl, že jeho čas přijde. Čas, kdy vikomt zaplatí za všechny útrapy jimiž si kvůli němu musel už projít. Ale pomsta je pokrm, který nejlépe chutná za studena,… a jehom toho člověka prostě zabít by bylo příliš laskavé. Ne. On se pomstní až nastane ta pravá chvíle. A ta pomsta bude sladká, agonizující, plná křiku a proseb o milost. Tahle myšlenka ho potěšila, zaplašila výbuch hněvu a on se sám pro sebe usmál. A to byl to právě takový projev emocí, který děsil paní Giryovou ze všeho nejvíce. Nevěděla co dodat a Erik vypadal, že nemá zájem o nic jiného než o hraní. Obrátila se na podpadku a chystala se odejít. Ale těsně před tím, než opustila místnost zavolal na ní.
„Viděl jsem houslistovu dceru.“ Prohodil jakoby mimochodem.
Paní Giryová se zastavila a ohlédla. „A?...“
„Je velmi hezká. Tos mi neřekla,“ řekl a mávl rukou a obrátil stránku v partitůře před sebou. „Taky je pracovitá. Její péče o kostýmy je …působivá. Ale co na mě udělalo největší dojem bylo to, jak odmítla Carlottě poděkovat za příležitost pro ní pracovat.“ Uchechtl se. Paní Giryová se smutně pousmála a pak si povzdychla. „Mám strach, že jí Carlotta udělá ze života peklo.“
„Carlotta dělá každému ze života peklo.“ Zabručel Erik. „Alespoň měla odvahu se té harpii postavit. I přes tu tak zvanou nehodu, kterou ta mrcha způsobila a pak na ní svedla.“
Paní Giryová zmateně svraštila obočí. „Nehodu?“
„Na tom nezáleží.“ Odpověděla a obrátil další stránku. „Ten houslista hraje velmi dobře, takže oba mohou zůstat, pokud budou i nadále dodržovat pravidla.“
Paní Giryová pokývala hlavou a znovu se obrátila k odchodu, když jí Erikův hlas znovu zarazil.
„Potřebuji, aby si doručila další vzkaz. Má ho Suzzette. Zastav se za ní až budeš odcházet.“
Paní Giryová znovu příkývla a poté konečně opustila místnost, aby vyzvedla dopis, který napsal. Poslouchal její vzdalující se kroky aniž ani na chvíli přestal hrát sladkou melodii z rozložené partitůry před ním. Koutkem oka zpozoroval jak se k němu přibližuje shrbená postava.
„Nemám čas Rudolfe. Viš moc dobře, že si nepřeji být vyrušován, když pracuji.“ Řekl ledovým hlasem.
Hrbáč zůstal stát ve stínu a pokýval svojí velkou hlavou.
„P-p-promiňte Pane.“ Vypravil ze sebe pomalu a těžce, komolíc slova. „Já jenom… nemohl jsem neza-nezaslechnout, … že jste mluvily…o-o té nové kos-kostymérce.“
Erik přikývl aniž by odvrátil pohled od partitůry. Hrbáč plaše přešlápl z nohy na nohu a pak znovu promluvil. „Líbí-líbí…se mi. Je-je jiná… hodná… jako-jako cikánka.“
Erik přestal hrát a podíval se na něj. „Cikánka?“
Rudolf pokýval svojí velkou hlavou. „A-ano,… z-z toho p-příběhu, co…co nám S-suzzette vyprávěla. O-o hrbáčovy a ci-cikánce…v ka-katedrále.“
Erikovy se jenom protočily panenky a podrážděně zasténal. Potom se vrátil zpět ke hraní.
„Nikdo takový neexistuje Rudolfe. To byl jen příběh. Nic víc.“
Hrbáč znovu neklidně přešlápl a znovu promluvil, tentokrát byl jeho hlas sotva slyšitelný šepot.
„A-ale Suzzette ří-říká, že…“
Erik udeřil do kláves zaťatými pěstmi. „NIKDO TAKOVÝ NENÍ!“ zařval, jeho hlas dozníval v ozvěně místnosti a přilehlých chodeb. Rudolf zafňukal strachy a poděšeně zacouval dokud nenarazil na stěnu a chvíli to vypadalo, že se s ní pokouší splynout, jakoby ho její stín mohl ochránit. Erik si povzdechl a několikrát se zhluboka nadechl, než znovu promluvil. Tón jeho hlasu byl klidný a ledový.
„Není žádná cikánka, Rudolfe, na světě není taková žena….“ Znovu si povzdechl, zvedl hlavu a pohlédl na strachy se chvějící postavu ve stínu. „Krásné ženy se nazamilovávají do příšer jako my, tak to prostě je, a bude lepší, když si to konečně uvědomíš, dřív než…než půjdeš a ublížíš si.“
Rudolf přikývl hlavou na srozuměnou, přesto tiše zavzlykal a při jeho odchodu naplnil chodbu a přilehlé místnosti jeho tichý pláč. Erik si znovu povzdechl a složil hlavu do dlaní. Zatracená holka, tohle byla její vina! Znovu si vybavil vikomta a Carlottu společně v její šatně. Následoval její rozhněvané povykování, aby viděl jestli je jeho podezření správné a vskutku, tady stál vikomt v celé své nádheře a pokoušel se jí přesvědčit pomocí svých sladkých lží. I když byl Erik špion, nikdy nebyl voayer a rozhodně neměl v úmyslu přihlížet tomu, jak se dva lidé, které ze všech nejvíc nesnášel, začnou navzájem chovat jako zvířata. Ale ještě před tím než stihl opustit to nechutné představení, zaslechl jak se vikomt zeptal na jméno nové kostymérky. Carlotta se nakonec poddala a řekla mu, co si přál slyšet a byla za to odměněna tím, pro co si vlastně do Opery přišel. Přestože Erik toho muže nenáviděl, obvykle neudělal nic, aby vikomtovi překazil jeho milostné hrátky s dámamy v Opeře. Kdyby byly bývaly chytřejší a zajímaly se o to, co si o nich vikomt skutečně myslí, pak by nebyly součástí jeho Opery. Nicméně Erik hluboko uvnitř pocítil náhlé nutkání ochránit houslistovu dceru před tím pohledným monstrem. Nebyl si tak úplně jistý, proč něco podobného necítil, když šlo o Marii. Ale rozhodl se, že na dívku dohlédne, aby měl jistotu, že její počestnost, pokud nějakou měla, se nestane předmětem vikomtovi zábavy. A přitom její takzvaně milá povaha už začínala mít dopad na Rudolfa a on nepotřeboval, aby ti o něž se staral se nechávaly unášet hloupými sny a pocity jako láska a romantika. Láska mu nic dobrého nepřinesla. Byl si jist, že kdyby se byl Marii tenkrát ukázal, byla by ho odmítla ve chvíli, kdy by spatřila jeho tvář. Skutečně, láska nebyla stvořena pro takové jako on. Ta myšlenka ho znovu naplnila hněvem a on začal bušit do varhan, dokud se jejich slonovinové klávesy nezbarvily rudou krví.
_________________

[Christine]

Tohle byl těžký překlad. Nakonec jsem se s tím vypořádala spíše přeskokem vpřed, tak vy co čtete i originál nezabíjejte mě
_________________

[Ellenie]

Tak som to prave dočítala, a je to super Len to dalej prekladaj, lebo ja anglicky neviem, takže si to nebudem moct v anglictine prečitať, keď ťa už omrzí prekladať
_________________
www.spisovatel.highforum.net

http://www.youtube.com/watch?v=R94Odbbr4KQ

[amargonka]

Chris, je super, že zase překládáš

[ria]

[Lucie]

jste mi o tom nemeli vcera rikat ted bych rada nejake pokracovani Chris
zkousim cist i ten original, ale je to pro moji ubohou english tezke
_________________