NEWFORUM

[Lena]

taky si říkám, že by se Ria mohla pod tíhou právě do kin jdoucího filmu nechat drobet inspirovat
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Zbytek definitivně o víkendu, princezny . Film jsem zatím neviděla a inspiraci nepotřebuji . Vášeň mě zatím neopustila, jenom času bylo poskrovnu.
_________________
Fake It Till You Make It.

[ria]

Kapitola 30 – Lammtarra - druhá půlka

Ráno se Hermiona vrátila do Bradavic. Pokyny, které dostala od Rytířů, byly jasné – měla zůstat Harrymu nablízku, pomoct mu jakkoliv bude moci a čekat, dokud se jí Severus neozve. Slíbil, že jí brzy sdělí podrobnosti ohledně jejich dalšího setkání, proto má být připravená.
Neustále sebou také nosila výstřižek z novin s oznámením o Severusově narození. Doufala, že se jí povede zastihnout Harryho osamotě, aby mu jej ukázala. Zdálo se jí důležité, aby se Harry konečně dověděl, koho učebnici lektvarů celý rok používal. Doutnala v ní bláhová naděje, že by to mohlo usnadnit Severusovo přijetí v nadcházejícím boji proti Voldemortovi.
Příležitost vycítila o dva dny později. Pročítala se zrovna nejnovějšími zprávami ve Večerním Věštci. Ginny, Ron a Harry byli usazeni vedle ní a zírali oknem na padající soumrak.
„Umřel někdo, koho známe?“ zeptal se Ron, jak obracela stránku.
Hermioně z jeho netečného tónu naběhla husí kůže. „Ne,“ vystřihla krátce. „Stále pátrají po Snapeovi, ale zatím žádná stopa…“ Její hlas odumřel, jak už podruhé četla odstavec, který popisoval prohledávání domu na Tkalcovské ulici bystrozory. Byl tam také krátký rozhovor s velice ustaranou Eileen, kterou tisk od památné noci v Bradavicích přímo pronásledoval. Vrahova matka přísahá, že je nevinný, zněl titulek. Hermiona se tiše modlila, že se jim ho přes ministerské nevyčerpatelné zdroje nepovede najít. Podle veřejného mínění by jej lidi nejraději zlynčovali. Děsivá byla i představa paní Figgové, jak Severuse pronásleduje se síťkou plnou konzerv pro kočky. Nervózně noviny složila a položila na okenní parapet, kde se jich okamžitě zmocnila Ginny. „Jasně, že jej nemůžou najít,“ sykl Harry. „Snapea nevykutají, dokud se nedostanou k Voldemortovi, a jelikož to se jim za celou tu dobu nepovedlo…“
„Lev,“ pronesla Ginny, prohlížejíc si se zájmem část s horoskopy. „Jsi lev, nebo ne, Harry?“
„Jistě, mocný lev,“ ušklíbl se Ron a nakoukl sestře přes rameno. „Co tam píšou?“
„Šlechetný, hrdý a štědrý, tvé lovecké instinkty tě vedou neomylně vpřed. Přesto, nenech pýchu přerůst v tvrdohlavost. Nauč se přijmout pomoc i z nečekaného zdroje.“
„Nesmysl,“ zamrmlal Harry. Hermiona převrátila oči.
„Ach, tohle je tak romantické,“ vyhrkla Ginny najednou, s nosem nadále zabořeným v novinách. Harry a Ron při zmínce o romantice pobledli a raději se odvrátili. Bradavické pozemky za oknem se rázem zdály mnohem zajímavější. „Tady, v osobních vzkazech,“ pokračovala Ginny, víceméně pro sebe, Hermionu příliš zaměstnávala myšlenka o tom, jak Harryho přinutit, aby opravdu akceptoval pomoc z „nečekaného zdroje.“
„Je tady tajný milostný vzkaz, který říká: Nejdražší Ofélie, sejdeme se dnešní noc v půl deváté u starých kamenů nad plání. Hamlet, tvůj princ dánský.“
„Princ?“ vyplivl Harry pohrdlivě. „O žádných princích nechci slyšet ani slovo!“
Hermionin pohled okamžitě zabloudil k velkým natahovacím hodinám nad krbem. Bylo skoro osm. Měla jen něco kolem pětatřiceti minut, aby se dostala do Stonehenge. „Tak s takovouhle romantickou tečkou za večerem, poroučím se do postele,“ oznámila Ginny a natáhla se, aby Harryho políbila a zastavila tak další láteření na adresu Prince dvojí krve. Hermiona jí byla vděčná. Rozčilovalo ji, když slyšela Severusovo jméno společně s Voldemortovým. Nebyla přece vina jejího manžela, že se k němu musel vrátit.
Když Ginny zmizela na schodišti k dívčím ložnicím, Hermiona přetavila rozmrzelost do odhodlání a tiše na Harryho promluvila: „Něco jsem ráno objevila,“ začala, „v knihovně.“
„R.A.B.?“ vyskočil Harry s napjatým očekáváním.
„Ne, ne, vlastně se to týká… no, je to něco o Snapeovi,“ vysoukala ze sebe. Harry podezřele přimhouřil oči. Hermiona byla každou vteřinou neklidnější. Teď byla na místě zejména opatrnost.
„Co s ním?“ otázal se Harry.
Dívka se kolem sebe rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. „Já jenom, že jsem měla pravdu s tím Princem dvojí krve. Pamatuješ na Eileen Prince? Podívej, je to Snapeova matka.“ „To jsem si mohl myslet, že nebylo moc na co koukat,“ vmísil se do hovoru Ron.
„Rone, nebuď sprostý!“ Hermiona se obrátila zpátky k Harrymu. „Procházela jsem staré Věštce, výstřižky a tak,“ tohle byla nakonec pravda, „a narazila jsem také na stručný oznam o svatbě Eileen Princeové a Tobiase Snapea.“ Rozložila schovaný kousek pergamenu. „A pak později i oznámení o tom, že se narodil-„
„Vrah,“ procedil Harry mezi zuby.
Hermionina ruka bezděčně zatoužila po hůlce a dívka si kousla do jazyka. „Ano,“ připustila a v duchu si opakovala slib, který dala Severusovi.
„Měl jsem tu proklatou knihu tenkrát Brumbálovi ukázat,“ uzavřel Harry. „Sectumsempra je ďábelská kletba, není divu, že ji vymyslel Snape.“
„Ďábel je silné slovo, Harry,“ odvětila Hermiona tiše a postavila se. Přes její veškerou snahu oddělit se alespoň na okamžik od citů, které ji k Severusovi poutaly, Harryho krutá slova pálila na duši jako žeravé uhlí. Přesvědčit Harryho, že je Severus na jejich straně, se ukazovalo býti mnohem těžším úkolem, než kdy předvídala.
Hodiny odbily osmou. „Jdu ještě do knihovny,“ řekla a vzala si pečlivě složené noviny. „Chvíli se tam zdržím, nečekejte na mě.“
Harry, ztracen v myšlenkách, zíral opět z okna, v očích se mu zaleskly slzy. Neodvětil jí, nevnímal ji.
Ron jí popřál dobrou noc s rozpačitým úsměvem a pokrčením ramen. Pak se také odvrátil k oknu, nyní pozornost obou chlapců směrovala k Velkému jezeru. Hermiona se naklonila nad jejich hlavy, aby se také podívala.
Později toužila, aby to neudělala.
Na břehu Hagrid, Filius a několik domácích skřítků, mezi nimi i Trixy, chystali zítřejší pohřeb. Židle létaly vzduchem a klesaly na zem v úzkých řadách naproti obrovitému bílému mramorovému katafalku. Na Hermionu při tom pohledu dopadla obrovská tíha.
Na místě se otočila, nebyla s to se na přípravy dívat jako Harry a Ron. Jak procházela kolem krbu, odhodila Večerního Věštce na rošt, na veliké překvapení dvou prvňáků, kteří postávali u portrétu Baculaté dámy. Když se vedle nich prosmýkla ven, přivítal ji břitký hlas.
„Slečno Grangerová, hledala jsem vás.“
Hermiona se ještě stále držela rámu obrazu a zuřivě mrkla, aby zaplašila zrádné slzy. Teprve poté se obrátila na profesorku McGonagallovú, která držela v zaťatých pěstích kus pergamenu.
„Musím s vámi mluvit,“ pokračovala Minerva. „Je to záležitost nejvyšší – ,„ zarazila se.
Tohle bylo poprvé, co ji Hermiona viděla od setkání v ošetřovně tu noc, kdy Severus utekl. Zastupující ředitelka Bradavic byla bledší než kdy předtím a působila ustaraněji v porovnání s dobou, kdy byla unesena. Ruce se jí třásly, jak se snažila udržet se pod kontrolou. Tvář jí brázdily hluboké vrásky a pod očima ostře vystupovaly tmavé kruhy.
Hermiona se odlepila od stěny a vykročila k ní. Chtěla jí poskytnout alespoň nějakou útěchu, ale žalem zdrcená profesorka se odtáhla.
„Možná bychom to mohly probrat někde v soukromí?“ vysekla Minerva a vydala se směrem k ředitelské kanceláři.
Znepokojená a zmatená Hermiona ji následovala, děsila se obsahu pergamenu, který měla McGonagallová v ruce. Mohl nějak souviset s její rodinou? Vzali ji snad rodiče ze školy? Podobný scénář už stihl spoustu jejích spolužáků záhy po Brumbálově smrti. Tyhle spekulace ničemu nepomáhaly, a tak byla Hermiona ráda, když se ocitly u kamenného chrliče. Minerva vyřkla nové heslo, „Fondánová pilulka,“ a strnulý strážce poslušně odskočil stranou.
Jakmile byly vevnitř, Minerva neztrácela čas a přešla rovnou k jádru věci. Vyčítavě zamávala pergamenem Hermioně před očima.
„Tohle se našlo v hábitu Albuse Brumbála,“ procedila a na tváři jí naběhly hněvivé růžové flíčky. „V jeho vlastní kapse! Jste vdaná, řekla jste ano tomu… tomu… vrahovi! Co mi na to řeknete?“
Hermiona si psaní vzala. Stačil krátký pohled a bylo jí jasné, že Brumbál už nestihl svůj úkol splnit. Na formuláři chybělo potvrzení z Ministerstva. Technicky vzato, její manželství zůstalo viset ve vzduchoprázdnu.
„Měla jsem za to, že s naším svazkem souhlasíte,“ pomalu odvětila Hermiona na svou obranu.
„To bylo předtím, než zabil, slečno Grangerová. Jistě netoužíte být spjata s někým jako Snape, teď když víte, co udělal?!“
„Co udělal,“ vybuchla Hermiona, „to byl čin odvážného a statečného muže, který tady není, aby se mohl bránit!“
„Chcete tím říct, že nezničíte ten kus papíru a na celou tu věc nezapomenete?“ zasyčela podrážděně Minerva.
„Ano. Dokud neuslyšíme jeho verzi, tak ano“ přisvědčila Hermiona, opatrně složila pergamen a zastrčila si jej do rukávu. „Já jsem pro změnu připravena alespoň zapochybovat, a vám bych radila odložit předsudky a udělat totéž!“ S tím se otočila ke dveřím a zatáhla za ně takovou silou, že zneklidněně zareagovaly i jemné stříbřité přístroje na protějším stolku. Ještě než jimi prošla, obrátila se na zastupující ředitelku. Opět již ovládajíc svůj hlas, pronesla: „Není všechno tak, jak to na první pohled vypadá, paní profesorko. Prosím vás, abyste to vzala v úvahu dřív, než Severuse zcela zatratíte. Je nakonec také jenom pěšák, pěšák na téhle obrovité šachovnici.“
Nečekajíc na odpověď, opustila ředitelnu a pospíchala zpátky do sedmého patra. Hodiny na věži odbily půl devátou, když pádila vstupní branou a dál na školní pozemky. V duchu se modlila, že na ni počká, když běžela o závod po cestě do Prasinek. Její odhodlání a orientace nikdy nebyly tak silné, jako v okamihu, kdy se přemístila na salisburskou pláň.

~oOo~

„Polož hůlku na zem, Severusi, a odstup od té truhly.“
Hermiona, s pohledem stále poněkud rozmazaným z přemisťování, hodila se do trávy a odplazila se do bezpečí nejbližšího kamene. V jejím zorném poli se ocitly manželovy boty a okraj jeho černého roucha. Stál vedle kufru s jejich bohatstvím, jedna jeho noha spočívala na víku.
„Nebuď směšný, Avery,“ sykl Severus a Hermioně z toho hlasu naskočila husí kůže.
„Opravdu sis myslel, že snad nejsem s to použít protikouzlo na Muffliato? Já, který jsem ti pomáhal s jeho vymýšlením?“ zašklebil se Avery. „Vím, co je uvnitř, Snape. Slyšel jsem každé tvé slovo.“
Hermiona zariskovala a vykoukla. Avery stál ve středu starobylého kruhu, jeho proutek mířil na Severuse a oči lpěly na truhlici. Hlavu opřela znovu o kámen a ztěžka dýchala, srdce jí bušilo tak prudce, že měla pocit, že jí snad každou chvíli vyskočí z hrudě.
„Chceš zdrhnout kvůli těm penězům, že ano?“ obvinil jej Avery. „Spakuješ všechny své krámy a práskneš do bot, dokud můžeš.“ Následovala dlouhá a tíživá pauza. Slunce již dávno zapadlo a pláň se nyní koupala v zlověstném šeru.
„S penězi to nemá co dělat,“ vysekl Severus. „Co tady dělám, anebo co mám v tom kufru, není tvoje věc. A to, žes mě dnes v noci sledoval, ti neslouží ke cti, příteli.“
Slovní souboj mezi dvěma muži nabíral na intenzitě a staré přátelství hrozilo každou chvíli utržit smrtelnou ránu. Hermiona opatrně vytáhla hůlku a ztěžka polkla. V duchu si vybavila přesnou Averyho pozici, připravena opustit svou skrýš a odzbrojit ho.
V tu chvíli kámen nad její hlavou osvětlila zelená záře. Hermiona zalapala po dechu. V mžiku byla na nohou a s napřímenou paží se vymrštila vpřed.
„Expelliarmus!“ zaklela v duchu, ale Avery byl pryč. Otočila se k místu, kde stál Severus, jen aby jej spatřila, jak mu u nohou leží Avery. Její manžel však mířil hůlkou kamsi za megalit před ním. Hermiona rychle vzhlédla. I přes rychle mizející světlo, rozeznala rozšklebený obličej –
„Rodolphusi,“ zašeptal Severus jedovatě, „tolik síly na ubohého Averyho snad ani nebylo potřeba.“
„Ale ano, bratře, ale ano,“ odvětil Lestrange. „Kufr je můj. A ty víš Severusi, že já pokaždé dostanu to, co chci.“
Severus se vrhl proti novému protivníkovi, který nyní také vstoupil mezi posvátné kameny. Kroužili kolem truhly, hůlky vztyčené a připravené. Kružnice jejich kroků se postupně zmenšovala, hltali se pohledy a snažili jeden druhého odhadnout.
Avery se mezitím vrávoravě postavil a nyní šmátral v trávě po své hůlce. Hermiona k němu přiběhla, uchopila jej za loket, aby mu pomohla udržet rovnováhu.
„Zastav je!“ vykřikla naléhavě a vtlačila mu do ruky jeho proutek. „Prosím, zastav to šílenství!“
Avery vykročil směrem ke dvojici právě ve chvíli, kdy vzduch rozčísla první kletba. Severus ji odvrátil a odpověděl stejně. Rodolphus opět zamířil, když mu Averyho hůlka umlčila zaklínadlo na rtech. Tři muži se ocitli ve slepé uličce. Severus nyní sledoval proutkem Averyho, ten měl hůlku namířenou na Rodolphuse a Lestrange na Severuse.
Hermiona nemohla dýchat. Podvečerní vítr zesílel, nyní si hrál s okolní trávou i hábity tří čarodějů.
„Takhle to tedy skončí?“ zeptal se Severus obou přátel. „Chtíč nad přátelství a galeony nad čest?“
„Rozdělme se,“ vybrebtl Avery, „tři stejně velké částky. Každý si pak půjde po svým. Pryč od Temného pána, do pekla s tím!“
„A jak daleko myslíš, že utečeš, než tě najde?“ otázal se Severus. „Karkaroff vydržel pouhých několik týdnů, Regulus…“ jeho hlas zanikl.
Zmínka o dávném příteli způsobila, že Avery ve vteřině vystřízlivěl. Hůlka mu klesla v dlani.
Rodolphus neváhal: „Avada –„
„Expelliarmus!“ zakvílela Hermiona. Paprsek zeleného světla z její hůlky zasáhl Rodolphuse do ramene a odhodil jej stranou.
„Mdloby na tebe!“ zařval Avery. Červený louč zkřížil ten zelený ze Snapeova proutku, namířený na Rodolphuse a s třeskem se odrazil od kamenů.
Hermiona se vrhla vpřed, aby zasáhla do boje, ale Severus se hbitě otočil a skočil po ní. Chmatl první kousek jejího hábitu a vší silou si ji přitáhl k sobě. Jen po očku spatřila, jak nyní kolem sebe krouží Avery s Rodolphusem, než jí odnesl vír přemisťování.

~oOo~

„Severusi, tvůj kufr! Nechals tam kufr, tvoje bohatství!“
„Opravdu?“ pronesl poněkud lhostejně.
Přemístil je na jakousi špinavou silnici. V temnotě Hermiona rozeznávala šplouchání vln narážejících na útes a ve vzduchu ucítila vůni moře, slanou a chladivou. „Nechals ho tam, aby se o něj poprali! Musíme se vrátit a dostat jej zpátky. A je také, Snape!“ Chmatla jej za rameno a chtěla jím zacloumat, ale on se jenom zasmál.
„Nech to být,“ řekl nakonec. „Není to důležité.“
Hermiona k němu podezíravě vzhlédla. Podle výrazu jeho obličeje, vypadalo to, jakoby mu vyšel některý z jeho bůhvíjak důmyslných plánů. Z kapsy vyndal kousíček pergamenu a zapálil konec hůlky, aby si jej mohla přečíst.

Centrálu S.P.O.Ž.Ú.S najdeš v Ulici u Trojzubce 8, Totland Bay

Hermiona mu vytrhla pergamen z rukou a pozorně si jej prohlédla. „Totland Bay? Jsme snad na Ostrově Koření? A prý centrála S.P.O.Ž.Ú.S.? Severusi…“ Zarazila se, když zvedla hlavu. Před nimi se rázem objevil konec silnice a velký bílý dům. Jeho okna byla prozářena přívětivým světlem svíček a štěrkem vykládaný chodník ústil k širokým vstupním dveřím, na kterých se blyštila kovová osmička.
„Pojď už a neloudej se,“ vzkázal jí Severus přes rameno a vykročil ke vchodu. „Vítej v našem novém domově a operační základně. Dům má šest ložnic, tři salóny a je chráněn Fideliovým zaklínadlem.“
Hermiona se zmohla jenom na ohromené mlčení. Cupitala za Snapem a přitom nemohla zpustit oči z nádherného stavění.
Vstoupili na zápraží a Severus poklepal hůlkou umně kovanou kliku, kolem které se ovíjeli had se lvem. Se zvučným klapnutím se zámek odemkl a dveře otevřely.
„Útesy v téhle části ostrova se postupně propadají do moře, koupil jsem to za hubičku,“ pokračoval Severus a vzal ji do náruče. „Trochu magie erozi zastavilo, ale Mudlové se tomuhle místu vyhýbají, zaslepili i všechny cesty, které sem vedou, kvůli bezpečnosti.“
Přitisknuta pevně k jeho hrudi na prahu jejich nového domova, Hermiona mu ovinula ruce kolem šíje a jen udiveně potřásla hlavou nad jeho chytrostí. „Miluji tě,“ vydechla, když Severus nohou strčil do dveří a přenesl ji přes práh. Opatrně ji položil na krásně vydlážděnou podlahu, kousek od točitého dřevěného schodiště. Vzal ji za ruku a vedl do rozměrného hudebního salonu nalevo. Pokoj byl vybaven pěti pohodlnými pohovkami, cembalem a obrovským krbem. Jak jinak, pohledem vypátrala i terakotovou nádobku s letaxem.
„Myslím, že je to tady docela domácký,“ řekl jen a vedl ji dál k proskleným dveřím do zahrady. Až zde Hermiona uviděla důkaz o tom, jak ostrov pomalu padá do moře. Z rozlehlé terasy zůstalo pouze úzké patio a několik stop trávy. Pak se už útes strmě svážel.
„Ještě týden a základy domu by se začaly drolit,“ vysvětlil Severus. Ucítila, že stojí těsně za ní, jeho ruce si rychle našly cestu k dívčímu pasu. „Tam,“ ukázal směrem k moři, za kterým se rýsovaly jakési výběžky. „Jsme jenom pár námořních mil od pevniny. V dálce můžeš vidět Bournemouth.“ „A tamtím směrem je Portsmouth,“ pootočil ji doprava a ukázal na sever.
Hermiona nejasně rozeznávala světla z pevniny. Severusův hluboký hlas, kterého ozvěny cítila v zádech, teplo jeho dechu a letmý dotek rtů na šíji vysílaly vlny rozkoše do celého jejího těla. „Bojují zbytečně,“ řekl nečekaně Severus a sáhl do kapsy. Vyndal z ní miniaturní kufr a vložil jí ho do dlaně. Podle tíhy Hermiona poznala, že tohle byla truhla s galeony.
„Jak…?“ otevřela pusu. Otočila se a vyhledala jeho oči.
„Podezříval jsem Averyho, že si vyslechl náš rozhovor. Od chvíle, co jsi opustila klášter, mě nezpustil z dohledu. Byl až příliš přítulný, a tak jsem se zařídil, než jsem domluvil naše setkání. Zmenšil jsem Moodyho starou truhlu a vzal jí sebou. Jako návnadu.“
„Moodyho truhlu?“ zopakovala nechápavě Hermiona.
„Ano, náš drahý podezíravý bystrozor se jí moc rád zbavil poté, co v ní strávil na devět měsíců. Dostal jsem se k ní krátce na to, co odešel z Bradavic a přesunul ji do svých pokojů. Byla jedinečná.“
„A o co tedy Avery a Lestrange zápasí?“
Severus jí z tváře odhrnul neposlušný pramen a něžně ji políbil na rty. Když se od ní odtáhl, tak jenom proto, aby prstem obkroužil linii její brady.
„Až konečně ti dva troubové přestanou vyvádět a napadne je truhlu otevřít, najdou šedesát lahviček Vlasového vyhlazovacího séra a Vanity, nic víc, nic míň.“
Hermiona zaklonila hlavu a od srdce se rozesmála.

~oOo~

Druhý den ráno se probudila brzy. Severus ležel rozvalený v posteli, ale nespal. Když chtěla vstát, v mžiku si ji k sobě přivinul.
„Musím jít,“ zašeptala. „Budou se divit, kde jsem. Je to…“
„Já vím,“ odvětil tiše a zabořil hlavu do polštáře. „Děsil jsem se tohoto dne.“
Pustil ji.
Hermiona se přemístila do Portsmouthu a odtud zpátky do školy. Bradavický expres měl odjet přesně hodinu po pohřbu. A pro všechny, co se budou dívat, ona v něm pojede. Z Londýna se pak vrátí na Ostrov Koření, Severus jí slíbil, že spolu stráví pár tichých chvil, až do doby, než reformovaný S.P.O.Ž.Ú.S. zahájí své tažení proti Temnému pánovi.
Podle Snapea, Avery s Rodolphusem nakonec nahlédnou i zábavnou stránku lsti, kterou pro ně nastražil. Srdce měli na správném místě, ale jeho malý test také ukázal, že jejich loajalita byla v nejlepším případě přelétavá. Spolehnout se na ně nedalo. Hermiona se měla proto pokusit získat Lenku, Filiuse a Trixy. Společně s Davym a Gigi by se tak dala dohromady hrstka lidí, jejichž hlavním úkolem bude podpora Harryho Pottera.
Do Bradavic přišla Hermiona právě včas, aby se vmísila do procesí truchlících, kteří přicházeli z Prasinek. Ve chvíli, kdy profesorka McGonagallová zastala u dvou řad připravených židlí a pokynula nebelvírštím, Hermiona již stála vedle Harryho, Rona a Ginny.
„Kdes byla?“ špitla Ginny, jak společně čekali frontu. „Prošvihlas snídani.“
„V knihovně,“ odpověděla Hermiona, zcela se spoléhajíc na svou letitou školní výmluvu. Nikdy nikdo nezpochybnil její touhu po vědění.
Blýskla pohledem k zmijozelským, jak zkormouceně pochodují uličkou mezi dalšími židlemi, vedl je profesor Křiklan. Následovali je mrzimorští s profesorkou Prýtovou, která měla pro jednou hábit bez jediné skvrnky. Hermiona se obrátila k Velkému jezeru a očima spočinula na bílém mramorovém katafalku, který zářil v jasném ranním slunci.
Klesla na židli a pátravě se rozhlédla po těch, kteří přišli, aby vzdali poslední hold mrtvému řediteli. Přítomni byli všichni členové Fénixova řádu, dokonce i Bill Weasley. Hermiony se zmocnila úzkost, když si představila, co ji všechno čeká. Kdokoliv z těch čarodějů a čarodějek by neváhal ani minutu, kdyby se jim na konci hůlky octnul její manžel. Přesvědčit Řád, že je Severus i nadále na jejich straně bude vpravdě přetěžký úkol.
Pak obrátila hlavu a podívala se na Harryho. Seděl tam mlčky, stejně jako ona, a tíha odpovědnosti za kouzelnický svět mu spočívala na ramenou. Její přítel neměl tušení, že Princ dvojí krve je s ním a je připraven pomoci mu víc než jen s domácím úkolem do Lektvarů.
Jak začala mše, Hermionina ruka automaticky nahmatala manželskou stuhu. Přes to všechno, přes tu temnou a do neznáma se klikatící stezku své budoucnosti, přes všechna utajené setkání a dvojí život, který vedla, přes to všechno cítila, že jejímu srdci se ulevilo, alespoň na pár chvil, při vzpomínce na co i jediný den léčivého klidu a tiché radosti…
… se Severusem.

A tohle je už opravdu konec, dámy .

[Elenita]

Marti, gratuluju ke zdárnému dokončení.
_________________

[ria]

Díky Helčo, já stavím své boty, že nikdo nemá větší radost než já sama .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Elenita]

Tak o tom jsem nepochybovala ani na setinu vteřiny.
_________________

[Any]

Pááni, přijedu z dovolené a co tady není?? Poslední kapitolka! Super! Děkuji moc Riuš, vím, že to musela být hrozná práce a jsem ti opravdu vděčná, že jsem si mohla Vanity přečíst v češtině. Poklona
_________________
You know you love me. xoxo

[A-SISI]

Gratuluju k dokončení přeladu a zároveń za něj moc děkuju. Tvůj překlad je velmi kvalitní, ráda jsem si na něj počkala. Vanity mi byla mohokrát inspirací při psaní mé vlastní povídky, tudíž je skvělé, že jí mám celou. Ještě jedou díky, Rio. Vážím si tvé práce.
_________________
A-SISI

[lori]

já už to mám jako večerníček. Každý den než jdu spát sem mrknu - a ono stále nic. Ale kdo si počká ten se dočká, že jo rio? Nevykašleš se nám na konec, že ne?

[ria]

Lori, ono tohle už konec opravdu je . Povídka sleduje děj šesté knížky a ta skončila stejně neurčitě. Autorka povídky sice začala psát i pokračování, které by převyprávělo sedmý díl, ale nikdy jej nedokončila a pochybuji, že tak v nejbližší době učiní.
_________________
Fake It Till You Make It.

[lori]

tak nejdřív vysvětlení. me se nezobrazovala stále poslední část kapitoly, proto jsem napsala, že stále čekám. Ha, chyba byla v mém PC. takže ,3x hurá a velikááánské díky za poslední kapitolku tohoto příběhu. Jsem ráda, že ses na to nevykašlala a pro neangličtináře to dopřeložila. je za tím kus obrovské práce a fakt klobouk dolů

[Hani]

Srdečně Vas zdravím a gratuluji Riušce , že dokončila veledilko, huž začínam stahovat od začatku, páč od doby kdy jsem tu byla na posled, měla jsem drobatko problem s PC a ten šmejd všechno vygumoval všechno co Hanička pracně stáhla...nevadí stejně musím číst od začatku, takže až vše přelouskam ozvu se s hodnocením

Ještě jednou děkuji Riuš za krasny překlad, bravo holka ;o)
_________________

[sammael]

Tahle povídka nemá chybu Jak originál dobře napsaný tak překla
Prostě suprovééééé Četla bych to pořád dokolečka dokola

[Lena]

Sammael, asi jsi při komentování ff místo tlačítka postreply klikla na newtopic a založila tak nové téma hoď mi sem info, čeho se tvé ovace týkají a já to přesunu
Jinak fajn, že jsi napsala, pochvalné příspěvky tu máme radi Doufám, že se zapojíš i častěji
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[sammael]

Patří k Vanity- anglickému překladu
A opravdu ještě jednou promiň